Daniel Raus: Pípa
Ta hospoda se jmenovala Rachota. Zaparkoval jsem kousek nad ní. Výhodou malého města je, že pro auto se vždycky místo najde. I na rušné ulici. Tedy, rušné na místní poměry. Beru tašku, strčil jsem do ní před pár dny drobnou knížku pana Lao c'. Občas nosím něco s sebou, pro případ, že bych měl nečekaný čas na čtení.
Rachotě říkají honosně bar. Je tam plno, ale ne přecpáno. Atmosféra příjemně drsňácká. Sedám si k pultu, tašku spouštím na zem. Objednávám nealko s poukazem na to, že jsem řidič. Chlápek od pultu chápavě přikyvuje a povídá: „Tu tašku si dejte radši tadyhle na radiátor, ať ji nezapomenete.“ Opáčím, že na ni dávám bacha, a stejně v ní brilianty nenosím.
Čtěte také
Chlápek pokračuje, jako by mě neslyšel: „Před časem tady byl jeden – podobnej jako vy, taky s kravatou.“ Můj pohled se mimoděk sveze na černou vázanku. Vysvětluju, že je to kvůli pohřbu. Mimořádka. Kravatu nosím na svatby a na pohřby. Mezi těmihle dvěma událostmi jenom zřídka.
Chlápek, jako by mě opět neslyšel, opakuje: „Radiátor je bezpečnej.“ Staví přede mě bublinkovou limonádu, tahá z vody půllitr, začíná do něj čepovat zlatý mok a rozvíjí načatý příběh: „Ten s kravatou odsaď odešel, tašku tady nechal. Támhle pod stolem,“ ukazuje očima. „Tak jsem mu ji dal pod pípu, člověk nikdy neví. Za chvíli se vrátil, jestli jsem prej neviděl jeho tašku, že ji tady zapomněl. Tak ji zpod pípy vytáhnu, podávám mu ji. A víte, co udělal?“
Čtěte také
Kroutím zvědavě hlavou, zatímco oba hledíme na krásně se pěnící pivní bouři v půllitru. Chlápek se nakloní mírně dopředu a říká: „On otevřel tu tašku a vytáhnul z ní svazek bankovek. Dvě stě tisíc. Pěkně to přede mnou přepočítal, položil na pult dva tisíce a dal mi sbohem.“
„Tak to měl spekla štěstí,“ přikyvuju uznale, „a vy vlastně taky... takový... menší štěstí.“ Aniž by se na mě chlápek podíval, ukazuje očima před sebe se slovy: „Tohle je poctivá pípa.“
Čtěte také
V tu chvíli mi v hlavě probleskne obrázek z dětství, tak povídám: „Můj děda tady žil celej život a tvrdil, že s poctivostí nejdál zajdu.“ Chlápek se na mě poprvé pořádně podívá, napůl pobaveně zvedne obočí a říká: „Vážně? A kampak ste zašel?“
Směju se a zahraju to radši do autu poznámkou, že jsem zatím ještě na cestě, a že děda se narodil v devatenáctém století, kdy se mu svět jevil z trochu jiné perspektivy, ačkoli poctivost je nepochybně hodnota nadčasová. Asi by s tím souhlasil i pan Lao c', jehož knížku mám v tašce.
Čtěte také
Mimochodem, celou jsem si ji kdysi opsal. Jmenuje se Tao te ťing, stala se základem taoismu, je stará dva a půl tisíce let. Ve skvělém překladu paní Berty Krebsové mi ji půjčil kdysi kamarád na jeden den a jednu noc. Taková to byla za bolševika vzácnost. A já věděl, že se k ní jen tak lehko nedostanu, tak jsem ji celý den a celou noc opisoval. A protože pan Lao c' byl člověk mimořádně stručný, tak se mi to povedlo.
Opouštím Rachotu, ukazuju chlápkovi tašku, jako že jsem ji nezapomněl. Ale i kdyby ano, věřím, že by mi ji schoval. Pod tu jeho poctivou pípu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
