Daniel Raus: Harampádí
Čas od času v sobě člověk musí udělat pořádek. Což znamená, že je třeba vyhodit nejrůznější harampádí, jež se nebezpečně nahromadilo. Jde o věci, které byly kdysi potřebné, ale dneska už nejsou k ničemu. A pozor: tak jako existuje harampádí v našich bytech, tak existuje i v našich duších.
Většinou je nám líto hezké zbytečnosti vyhodit, a tak se množí a zabírají čím dál větší prostor. Samovolně vznikají obří sbírky plechových krabiček od čaje, starých novin a časopisů, hrníčků, suvenýrů, dárků a drobností zakoupených v mimořádné slevě. Je to najednou všude. Nastává tím pádem zvláštní efekt: zatímco Vesmír se neustále rozpíná, náš životní prostor se naopak smršťuje. A to jak ve vlastním bytě, tak i ve vlastní duši.
Čtěte také
Zbývá jediné. Pěkně si na to harampádí posvítit. Zdálo se mi o něm ostatně v noci. A přizdály se mi k tomu pozoruhodně dva citáty. Musím předeslat, že většinou si sny vůbec nepamatuju, a nikdy se mi nestává, že by v nich zazněl nějaký citát. Tohle byla premiéra. Nejspíš jsem ty věty nosil někde hluboko v podvědomí. Proč se spojily s otázkou harampádí, to je záhada. Ve snu se ale záhady příliš neřeší.
První citát pochází od mého oblíbeného zpěváka Boba Dylana, který prohlásil, že člověk musí hrát co nejlíp s kartami, které mu život právě rozdal. Autorem druhého citátu je hudebník a zpěvák z úplně jiného těsta: Frank Zappa, který přirovnal duši člověka k padáku – a řekl, že naše duše – stejně jako padák – funguje pouze tehdy, když je otevřená.
Čtěte také
Mimochodem, Bob Dylan a Frank Zappa se jeví jako totální protipóly. Zappa byl posedlý technickou dokonalostí, se kterou si Dylan nikdy nelámal hlavu. Zappa nesnášel písně na tři akordy, které jsou pro Dylana typické. Zappa trávil nekonečné hodiny ve studiu, aby dovedl nahrávky k dokonalosti, zatímco Dylanovi by stačil klidně první pokus. Prostě, opačné světy perfekcionismu a intuice. A přece chybělo málo a mohla nastat jejich úzká spolupráce.
Frank Zappa to vylíčil excentrickému britskému novináři Karlu Dallasovi. Příběh se odehrál v prosinci 1982. Venku byla tuhá zima a někdo mu zvonil u dveří. Tvrdil, že je Bob Dylan a chce mu zahrát svoje písničky. Zkušený Frank Zappa byl zvyklý na různé blázny a Dylana nikdy neposlouchal, takže ho po hlase nepoznal. Na monitoru viděl člověka jenom v košili, který se ovšem slavnému zpěvákovi nápadně podobal. Když se tedy ujistil, že tam nestojí zabiják Charles Manson, pustil ho dovnitř.
Čtěte také
Bob Dylan mu položil otázku, jestli by nechtěl produkovat jeho nové album. Na ukázku zahrál jedenáct písní. Zappovi se líbily, jenže texty nebyly ještě hotové, tak se zeptal, jestli v nich bude hodně „Ježíše“. Právě se totiž odvíjelo Dylanovo křesťanské období. Bob Dylan odpověděl, že moc „Ježíše“ tam nebude, což Franka Zappu uklidnilo. Ke spolupráci nakonec ale stejně nedošlo. Necelý rok na to vydal Bob Dylan album Infidels – s těmi předvedenými písněmi.
Moji dva průvodci nočním sněním samozřejmě nemají ponětí o stavu mé duše. Život dál rozdává karty a padák čeká, zda bude otevřen. Řekl bych, že všechno je tak, jak má být. Protože harampádí má – při vší kráse a půvabu – povahu časnou, zatímco duše má – při vší bídě a slabosti – povahu věčnou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
