Daniel Raus: Časy se mění
Časy, ty se vážně mění, zpíval kdysi Bob Dylan. A měl pravdu. Psala se léta šedesátá, od války uplynulo dvacet zim a na scéně se zjevila fungl nová generace. Vlastně si nežila špatně, jen cítila, že svět je nemocný pacient. Hnutí za lidská práva nabralo na síle, stejně jako protesty proti válce ve Vietnamu.
NASA poslala z Kennedyho mysu sondu směrem k Marsu, aby se konečně zjistilo, jak ti marťani vlastně vypadají. A obecné pozdvižení vyvolaly dámské plavky zvané monokiny, jež byly nahoře zcela bez, neboť právě propukla sexuální revoluce.
Čtěte také
Byl jsem tehdy ještě kluk, tak mi až s odstupem času došlo, jak byla ta Dylanova píseň prorocká a přelomová. Jak vystihla ducha doby a životní pocit tehdejší generace. Znělo to jako hymna nebo nový spirituál, když Dylan zpíval, že první budou poslední, a ten, kdo dneska ztrácí, bude zítra vítězem.
V šedesátých letech hrála ostatně ze všech stran báječná hudba. Gramofonové desky se prodávaly ostošest, protože mladá generace si je mohla dovolit. Z rockových kapel se staly celebrity, jež se hojně vyjadřovaly ke všemu, co se kde na světě šustlo. Na Harvardu čeřil vody blouznivý mesiáš psychedelických drog Timothy Leary. Do Kalifornie se sjížděly děti květin, kterým se říkalo hippies, a které kromě květin vyznávaly taky sex, drogy a rokenrol. Z nich posléze vzešli křesťané zvaní Jesus People, kteří uprostřed omamné říše květin zakopli o vlastní duchovní kořeny.
Čtěte také
Vzpomněl jsem si na tu Dylanovu píseň tak trochu mimoděk, když jsem slyšel nahrávku, která je naprosto z jiného těsta. Chytil jsem u ní ale dojem, že možná taky vystihuje ducha doby a životní pocit pro změnu dnešní generace. Naznačuje to snad její úspěšnost, která se jak známo dávno neměří podle počtu prodaných desek, ale podle počtu zhlédnutí. Tady je to 1,6 miliardy.
Píseň se jmenuje „Human“, tedy „Člověk“, a její myšlenka je jednoduchá: jsem jenom člověk, dělám chyby, tak neházej vinu na mě. Zpěvák má, podobně jako Bob Dylan, pseudonym: Rag'n'Bone Man. Což se nedá přeložit doslova, ale v mírně poetickém přebásnění je to cosi jako „Chlápek na hadry a kosti“ (ve středověku to byl člověk, který jezdil po vesnicích a tenhle sortiment od lidí sbíral). Zpívá o tom, že člověk si nemůže být ničím jist, že plno lidí je na tom bídně, ale on není prorok ani mesiáš, je jenom člověk.
Čtěte také
Část písně zazněla v reklamním klipu během finále amerického fotbalu, známého jako Super Bowl, které sleduje celá Amerika. Klip je plný konfliktních záběrů rozdělené společnosti, jež v jednu chvíli vygradují ke zvuku sirén, aby vzápětí nastalo ticho a objevil se nápis: Ježíš miluje lidi, které my nesnášíme. Je to reakce na stav totálně rozdělené společnosti. Snaha najít konečně něco pozitivního.
Klip se objevil v době, kdy se americkými univerzitami šíří hnutí jakési duchovní obnovy. Začalo na křesťanské univerzitě v Kentucky a stal se z něj fenomén, který pokrývají média a zkoumají sociologové, politici i teologové. Na scéně se zjevila fungl nová generace. Vlastně si nežije špatně, jen cítí, že svět je nemocný pacient. Mimochodem, do amerických kin se právě dostal film, který zachycuje strhující příběh květinového zakladatele hnutí Jesus People.
Takže, kdo ví, možná se časy zase jednou vážně mění.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
