Daniel Raus: Tři pomeranče
Mám na stole tři pomeranče. Počet je důležitý. Nemohou být dva a nemohou být čtyři. Zní mi k tomu totiž hudba Sergeje Prokofjeva. Opera, která se jmenuje Láska ke třem pomerančům. Název vypadá jako úlet do krajiny surrealistů, ve skutečnosti je to ale pohádka. Pravda, trochu divná, ale i divné pohádky mají právo na existenci.
Jde v ní o šíleně smutného prince, který se nikdy nesměje. Můžete mu vykládat vtipů, kolik chcete, stejně na jeho tváři nevyloudíte ani náznak úsměvu.
Čtěte také
Táta král z toho má špatné spaní. Neví, co s tím. Nepomáhají doktoři, nechytá se ani šašek, co každého rozesměje k slzám. Prince totiž zaklela odporná čarodějnice Fata Morgana, jež se spřáhla s bandou padouchů, prahnoucích po moci.
Děj pohádky je trochu náročný. Čarodějnice chce prince vyhnat pryč, tudíž ho uhrane neodolatelnou touhou po třech pomerančích. Globální obchod ještě nefunguje, tak musí princ v doprovodu šaška přes nekonečnou poušť do daleké země. Tam najde ony tři pomeranče. Ve spleti různých čárů a kouzel se na zpáteční cestě ukáže milé překvapení. V každém pomeranči je totiž princezna.
Jenomže šašek všechno zpacká. Dvě princezny kvůli němu umřou žízní, tak se radši zdekuje. Princ ale třetí princeznu zachrání a po dalších peripetiích, kouzlech a proměnách nakonec všechno dobře dopadne. Čarodějnice Fata Morgana je odhalena, její kouzlo je zmařeno a ona se odklidí do ústraní. Král odevzdá žezlo šťastnému nástupci a začne slavná svatba, na které se princ usmívá od ucha k uchu.
Čtěte také
Musím nicméně prozradit, že Prokofjeva jsem si nepustil kvůli jeho schopnosti vyprávět pohádky. Mimochodem, libreto k opeře Láska ke třem pomerančům si napsal sám, i když podle starobylé předlohy. Nepustil jsem si ho ani proto, že patřím k obdivovatelům jeho novátorského komponování. Pustil jsem si ho proto, že se narodil tam, kde se narodil.
Pochází totiž z Donbasu. Z obce Soncovka, pětašedesát kilometrů západně od Doněcka. Tedy z místa, kde Ukrajinci momentálně bojují proti ruské agresi. Prokofjev se narodil ještě za cara, a když bolševici carskou rodinu vyvraždili, odešel do exilu; žil hlavně ve Spojených státech a ve Francii. Po letech se ale (velice neuváženě) rozhodl k návratu do toho, čemu se říkalo Sovětský svaz. Učinil tak v době nejhorších Stalinových čistek.
V komunistické zemi se pak snažil vyjít s režimem. Napsal například operu Semjon Kotko, nazvanou podle hlavního hrdiny. Odehrává se na rodné Ukrajině a má být o boji sovětských komunistů proti zlým Němcům a kulakům.
Čtěte také
Jenomže, co čert nechtěl. Těsně před uvedením té opery v Moskvě se Stalin spojil s Hitlerem a nechal podepsat pakt Molotov-Ribentrop. Tím pádem nebylo vhodné, aby na moskevském jevišti vystupovali němečtí vojáci v negativním světle. Takže v tom zůstali chudáci kulaci sami.
I to bylo ale nic proti dnešku, Semjon Kotko aby se z toho zbláznil. Ve finále třetího dějství sbor zoufale zpívá, že Ukrajina hoří a vyzývá k boji. Aktuálně by to bylo ovšem k boji proti Rusku. Jako kdyby ta země byla zakletá. Jako kdyby čarodějnice Fata Morgana kula pikle tentokrát ze svého nového stanoviště v Moskvě.
Takže ty tři pomeranče na svém stole radši nechám být. Pro případ, že jsou v nich zakleté princezny. Proradná Fata Morgana je totiž zase v akci. Bude třeba si na ni posvítit. Na její kouzla a čáry. A samozřejmě taky na její bandu padouchů, prahnoucích po moci.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
