Daniel Raus: Rajčata

S rajčaty přivezl Allan taky drobný příběh. Měl je od staré paní, jako dárek. Žila ve vesnici, do které přišli Rusové. Srovnali to tam se zemí. Postupovali systematicky, s tanky najížděli do domů. Brali to jeden po druhém cugrunt. Stačilo pár vteřin a z domu byla ruina. Když se konečně vyřádili, nezůstal po nich ani jeden.

Čtěte také

Daniel Raus: Síla poezie

Pak Rusové odešli, přesněji řečeno byli vyhnáni, a stará paní se šla podívat na zkázu, co po nich zbyla. V domě bydlela sama, a teď najednou všechno pryč. V šoku procházela svůj osobní armagedon, jako by tomu všemu nemohla uvěřit. Přišla o svůj svět, především ale ztratila důvod k žití. Přemohl ji pocit, že lepší bude skončit, jako ty ruiny, co měla pod nohama.

Jenomže pak vešla do zahrady, přesněji řečeno do toho, co po ruském řádění z její zahrady zbylo. A tam uviděla rajčata. Tank je minul, jeho ďábelská posádka si jich nejspíš ani nevšimla. Její rajčata přežila. Stará paní si řekla: když se o ně nepostarám já, nepostará se o ně nikdo. Byl to sice malý důvod k žití, ale přece jen to byl důvod. Nastala totiž chvíle, kdy se velké věci stávají malými a malé věci jsou najednou velké.

Čtěte také

Daniel Raus: Vinnetou a zraněné city

Tak trochu jako v Exupéryho příběhu Malého prince, který se, jak známo, stará o svou růži na miniaturní planetě. Jeho planeta je tak malá, že může sledovat kouzelný západ slunce pořád dokola. Ve chvíli, kdy slunce zapadne, posune svoji židli a v plné kráse ho vidí znova. Dělá to, hlavně když ho pochytí splín. Malý princ to ostatně říká: Když je člověku moc smutno, má rád západy slunce. V kapitole šest na něj tíže osudu tak silně dolehne, že sleduje západ slunce třiačtyřicetkrát.

Jeho růže má čtyři trny, aby se mohla bránit. A má taky hrdost: je si vědoma svého půvabu. Jenomže Malý princ to vidí jinak: čtyři trny jsou proklatě málo, dokonce i na jeho spoře obydlené pidiplanetě. A tak na všech svých veselých i smutných cestách pohádkovým Exupéryho vesmírem řeší pořád stejnou věc. Že se musí postarat o svou růži. Protože když se o ni nepostará on, nepostará se o ni nikdo.

Čtěte také

Daniel Raus: Magie čísel

Nevím, proč se to stalo, ale ve stejný den, kdy mi Allan vyprávěl příběh s rajčaty od staré paní, padly mi oči na Malého prince. Exupéry do něj vložil krásu moudrosti, když usoudil, že ke každému konci patří nový začátek. Žijeme totiž ve světě plném dobra a zla, ale taky ve světě plném tajemství. Díky tomu je podle něj poušť krásná tím, že někde skrývá studnu. A hvězdy jsou krásné proto, že je na nich květina, i když ji vlastně vůbec není vidět. O kráse západů slunce ani nemluvě.

Summa toho všeho je pro mě jednoduchá: Allanovu rajskou polévku jsem neochutnal, ale nemám nejmenší pochybnost, že byla výtečná. Slovy Exupéryho: krásná.