Daniel Raus: Vinnetou a zraněné city
Dostihla mě před časem zpráva, nad kterou hodně lidí kroutí hlavou. Legendární náčelník Apačů, slavný Vinnetou, se dostal na mušku kritiků, kteří v jeho příbězích vidí skrytý rasismus. Jisté německé nakladatelství oznámilo, že stahuje knihu o Vinnetouovi, protože by se prý mohla „dotknout citů“ některých lidí.
V té souvislosti se objevilo pár nových termínů, jež ilustrují myšlenkový postup, vedoucí k takto radikálnímu rozhodnutí. Jako odborní poradci čtou předmětné texty takzvaní „sensitivity readers“, tedy cosi jako experti na pocity široké veřejnosti. Sledují prý celou řadu prvků, včetně další novinky, zvané „kulturní přivlastňování“, což znamená, že například čelenku s péry může nosit jenom skutečný Indián.
Čtěte také
K tomu se trochu nešťastně přimísila další zpráva, že totiž německá ARD (tamní televize veřejné služby) nebude nadále vysílat slavné filmy Vinnetoua a Old Shatterhanda. Není sice jasné, jestli proto, že jí vypršela licence, nebo kvůli onomu nařčení z „urážky citů“. Vinnetou si nicméně cestu do věčných lovišť nezaslouží. Vypadá to na spiknutí padouchů pod vedením Kornela, Santera a Tanguy.
Když jsem to četl, před očima se mi promítly zážitky z dětství, jak v kině našeho městečka čeká fronta na lístky. A šťastlivci, kteří je získali, se nemohou dočkat okamžiku závěrečné fanfáry filmového týdeníku, po které přijdou úvodní titulky s monumentální hudbou, a na koních se zjeví nerozluční přátelé Vinnetou a Old Shatterhand.
Čtěte také
Pramálo nás tehdy zajímalo, že producenti chtěli původně do klíčové role náčelníka Apačů angažovat skutečného Indiána. Volba ale padla na francouzského herce Pierra Brice, který do celkového konceptu lépe zapadal. A tak autentickou postavou zůstal jen Old Shatterhand, kterého hrál nezpochybnitelný Němec Lex Barker. Když na plátně uzavírali ti dva věčné pokrevní bratrství, trochu to připomínalo poválečnou západní Evropu, která stála na přátelství Německa a Francie s velkorysým požehnáním Ameriky.
Ty filmy byly esteticky ohromně působivé a my jsme sbírali fotky jejich hrdinů, abychom je pak vyměňovali za ty, které nám ještě chybí. Nejcennější byly širokoúhlé záběry se třemi diapozitivy na spodní straně. Větší poklad neexistoval. Moje sbírka byla mimochodem obsáhlá, kdo ví, kde je jí konec.
Čtěte také
O pár let později mě překvapila zajímavá skutečnost. Mým americkým kamarádům jména Vinnetoua a Old Shatterhanda neříkala zhola nic. Fotky hrdinů v nich dokonce vyvolaly pobavený údiv. Asi jako kdybyste skutečnému Marťanovi pustili Star Warrs. A tak se provalilo, že celá ta vinnetouovská verze Divokého západu je pouhou představou nás Evropanů. Ostatně autor knižní předlohy Karel May v Americe jak známo nikdy nebyl.
Jenomže i ten idealizovaný sen – jakkoliv byl od skutečnosti na hony vzdálen – ztělesňuje naše dětství a naše ideály. Když tedy přichází nečekané nařčení z rasismu a kulturní krádeže, je třeba vykopat válečnou sekeru. A to hned.
Jenomže. Realita je i v tomhle případě úplně jinde.
Čtěte také
Ta stažená kniha má totiž se starými mayovkami pramálo společného. Jmenuje se „Mladý náčelník Vinnetou“ a je odvozena od fungl nového německého filmu. Vinnetou je v něm dvanáctiletý kluk, který se dozví, že Apačům hrozí hladomor, protože ze záhadných důvodů zmizela z prérie stáda bizonů. S požehnáním táty Inču-čuny se vydá na nebezpečnou stezku a svůj lid šťastně zachrání.
Když tohle zjistíte, válečná sekera se může zase zakopat. A k zapálené dýmce míru stačí už jen dodat, že tahle verze Vinnetoua by mohla naše city skutečně zranit. Howgh, domluvil jsem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
