Alena Zemančíková: Stará jabloň
Pohledem z okna zjišťuji škody, které horké a suché léto napáchalo na stromech na sídlišti. Ty vzrostlé jsou jakž takž v pořádku, lípa sice začala shazovat listy už v polovině srpna, ale pak přece jen zapršelo a ona se vzpamatovala a zelená se dál. O kus dál, na kraji rokle však uschlo několik vzrostlých borovic. Dívám se na jejich zhnědlé jehličí, a když se vydám kolem, vidím, že už jim není pomoci.
Malá sakura uprostřed trávníku uschla docela a taky většina nově vysazených stromů. Bez lidského zásahu by tady kolem začala vznikat savana a koneckonců i vzniká, však ty nové stromy zatím nepřežily dva roky. I proto věnuji pozornost stromům, které mi za ni donedávna nestály. Třeba křivolaké jabloni, kterou míjím cestou k autobusu.
Čtěte také
Tohle sídliště bylo postaveno na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století, stromy, které byly tenkrát vysazeny, jsou už pěkně vzrostlé. Ale některé tu už možná byly, snad pamatují zahrady nebo sady, které musely stavbě sídliště ustoupit. Zrovna ta jabloň, jejíž koruna se naklání nad chodník, v květnu krásně rozkvete a od konce léta až do listopadu z ní opadávají malá jablíčka, která nikdo nepotřebuje, ten strom, který nikdo neošetřuje ani neprořezává, bude starší než dům, ve kterém bydlím.
Jablka padají na chodník a do silnice, sedají na ně vosy, hnijí, šlapeme v nich. Jabloň je neuvěřitelně úrodná, za všechna léta, co tu bydlím, se nestalo, že by jablka nebyla.
Čtěte také
Onehdy dopoledne jsem potkala partu veselých lidí v oranžových vestách, šli uříznout tu uschlou sakuru a zamést vajgly: to je takové poslední pochybné privilegium kuřáků, pohazovat nedopalky na zem. Zeptala jsem se, jestli jdou také posbírat ta spadaná jablka, ale tvářili se, že nevědí, o čem mluvím. Jabloň žádné privilegium nemá.
Napadlo mě, že zavolám nebo napíšu na příslušný odbor naší městské části, jestli by v tom nemohli něco podniknout, těch jablek je opravdu hodně. Ale dovedu si představit, co by se stalo: na úřadu naší městské části by problém vyřešili tak, že jabloň pokácí, a v lepším případě vysadí strom jiný. A já vím, že ten se neujme, takže nikam volat nebudu.
Nahnilá jablka jsou plná vos, je to fakt hnusné.
Čtěte také
U našich popelnic se objevil hnědý kontejner na kompostovatelný odpad. Už se nemůžu vymlouvat, že posbíraná jablka není kam vyhodit. Nezbývá, než odhodlat se, přijmout úkol a posbírat je.
Půjdu za tmy, aby už na nich nebyly vosy, vezmu si gumové rukavice a velkou igelitku. Budu to mít hned.
Omyl! Těch igelitek jsem do kontejneru odnesla už osm, už musím počkat, až ho vyvezou, a jablek neubylo. Dole pod stromem je jich souvislá vrstva, nebýt těch shnilých, vypadalo by to jako perský koberec s tou zvláštní červenou a zelenou barvou, a ještě dvakrát tolik jich je na stromě. Je na to nějaké zaklínadlo? Jabloňko, dost? Kde se to v ní bere, v té neúrodné zemi, v sousedství asfaltu a kanalizace?
Čtěte také
Jak tak myslím na jabloň, všímám si víc i života kolem ní. Onehdy pod ní seděl divoký králík. Ježek tam chodí zcela pravidelně. Taky tu hospodaří myši. A předevčírem poskakovala po trávníku žluna zelená, nechala mě přijít docela blízko a odletěla až poté, co ji křikem zahnala straka. Ze shnilých jablek vyrůstají zvláštní miniaturní houby.
Co bych dělala, kdybych takovou jabloň měla na své zahradě? Musela bych jablka posbírat. Tak to můžu udělat i tady, vedle chodníku, kudy chodí denně stovky lidí na autobus. Koneckonců mám klíč od klece, ve které je zamčený kontejner na rostlinný odpad jen pro náš dům. Tohle sice není odpad našeho domu, ale snad mi to projde.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
