Daniel Raus: Tajemný dědeček

1. červen 2022

Napsal jsem kamarádovi, kterého jsem dlouho neviděl. Vlastně jsem na něj dávno ztratil kontakt. Vševědoucí internet mi ale zjevil, že před časem kamarád vydal knihu, a tak jsem se přes vydavatele a různé recenze nakonec proklikal až k jeho mailové adrese. Což je důkaz, že život ve 21. století má nesporné výhody.

Kamarád se jmenuje Dmitrij. Žije v Rusku a já se obávám, že momentálně tam nemá na růžích ustláno. Setkali jsme se poprvé v Jeruzalémě. Já tam byl jako novinář, on jako špičkový vědec. Psaly se tehdy lepší časy, rozpadla se sovětská říše zla a zdálo se, že i taková země jako Rusko směřuje ke svobodě. Dmitrij se ukázal jako skvělý vypravěč příběhů, které našinci zní jako z jiného světa. Možná proto, že z jiného světa ve skutečnosti jsou.

Čtěte také

Vzpomněl jsem si na něj, když jsem před pár dny otevřel slavnou knihu Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag. Vždycky jsem měl pocit, že ji znám, protože ji přece zná každý. Ve skutečnosti jsem se do ní začetl až teď. Jednotlivé kapitoly si musím dávkovat, protože je to silná káva. Chce-li někdo aspoň vzdáleně pochopit, co se v dnešním Rusku děje, doporučuju začít Souostrovím Gulag.

Dědeček mého kamaráda Dmitrije patřil do ohromujícího množství děsivých příběhů té knihy. Za Stalina zahynul v gulagu. Nikdy se o tom ale u nich doma nemluvilo. Jakákoliv zmínka dědečkova jména se chápala jako životu nebezpečná. Jenomže pak se stalo cosi nečekaného. Dmitrij byl ještě chlapec, když náhle zemřel jeho otec, známý sovětský profesor. Jak se za chvíli ukáže, ta smrt hraje v jeho příběhu důležitou roli.

Čtěte také

Dmitrij byl úspěšný už jako student – a potom dvojnásob. Vystupoval v televizi, měl svůj pořad, vyhrával nejrůznější komunistické ceny. Jeho vědecká hvězda stoupala, až zazářila ve stratosféře snů sovětského člověka. Strana a vláda ho vyslala na roční stáž do Itálie. Což – jak se ukáže – neměla dělat, protože se tam stala další nečekaná příhoda.

Dmitrij to líčil asi takhle: „Kráčím po Miláně, na trhu zamířím ke stánku s knihami a s překvapením si všimnu, že jedna je v ruštině. Beru ji do ruky, je to Bible. O náboženství nemám ani mlhavou představu, jsem vychován v duchu vědeckého ateismu. Knihu ze zvědavosti otevřu, a tehdy to přijde. Představ si, že celej život řeším otázku, proč nemám otce. A najednou tam čtu: ty jsi můj otec. Chápeš to?“

Čtěte také

Špičkový vědec Dmitrij popsal, jak se jeho život ve vteřině změnil. Už nic nebylo jako předtím. Obrátil se na víru, aniž tušil, co to obnáší. Věděl jen, že se vrátí do sovětské totality a Bibli tam propašuje, což se mu za mírně dramatických okolností povedlo. Další překvapení mělo ale teprve přijít. Když tu knihu – opředenou vlastním příběhem – ukázal své matce Taťjaně, byla v šoku. A tehdy mu prozradila, že jeho dědeček se za Stalina odmítl vzdát víry, a proto zemřel v gulagu.

Poslouchal jsem ten příběh, a povídám: „To zní skoro jako kdyby dědeček tu Bibli na milánském trhu konspiračně nastražil.“ Dmitrij se zasmál a prohlásil, že o tom není nejmenších pochyb.

Od té doby jede v aktivitách, jež se v Rusku dostaly na černou listinu. Pořád je přitom špičkový vědec. Takže je čas mu napsat. Obávám se, že momentálně tam nemá na růžích ustláno.

autor: Daniel Raus
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?