Daniel Raus: Pokus

Možná je to tím, že příliš mnoho pamatuju. Dokonce i časy, kdy počítač tvořil celou budovu nebo v lepším případě jedno poschodí. Vývoj od té doby chvátá, všechno se zmenšuje a zrychluje, zázraky techniky jsou omračující. Rozdat si dneska šachy s počítačem je naprostý hazard.

Čtěte také

Daniel Raus: Rajčata

Vyplývá z toho logická úvaha, podle které nezůstane jenom u šachových figurek. Vstupte na chvíli do světa science fiction a uvidíte, jak nejrůznější potvory ničí celá města, mrakodrapy padají jako domečky z karet a běžný živáček nespasí ani holý život.

Základem mojí pochybnosti je nicméně víra v toho živáčka. Cosi ve smyslu parafráze výroku britského spisovatele Terryho Pratchetta, že totiž lidská blbost si poradí se vším, včetně umělé inteligence. Řečeno pozitivně: na stole bude nakonec otázka tvořivosti. A to je oblast, ve které vyhrává člověk, nikoliv stroj.

Čtěte také

Daniel Raus: Síla poezie

Abych to dokázal, odhodlal jsem se k malému pokusu. Studoval jsem ostatně kdysi fuzzy množiny, jež se staly jedním ze základů umělé inteligence, což mi zvedá sebevědomí. Nynější experiment se ale netýkal matematiky, nýbrž poezie. Inspirovala mě k tomu vlastně náhoda. Dostal se ke mně systém, slibující, že mi napíše vynikající text k písni.

V nabídce byly různé druhy. S ohledem na roční období jsem zvolil píseň vánoční. Musel jsem zadat spoustu parametrů a odpovědět například na otázku, co bych si přál na Vánoce a co bych rád někomu dal, jak si představuju ideální Štědrý den, co budu mít k večeři, jaké zvuky se mi pojí se slavnostní atmosférou, kdo má být adresátem té písně a kde se má odehrávat její děj. Umělá inteligence chtěla i název kapely. Napsal jsem, že se jmenuje „Těžká kláda“.

Čtěte také

Daniel Raus: Vinnetou a zraněné city

Pak už následovalo kýžené tlačítko se žádostí o vytvoření textu. Sotva jsem na něj kliknul, bylo dílo hotovo. Rychlost neuvěřitelná. Netrvalo to snad ani vteřinu. Přišlo mi osm slok a refrén. K tomu jako bonus ještě obrázek se sněžením, vánočními dárky a větvičkami, oznamující, že kapela „Těžká kláda“ právě stvořila píseň s názvem: Optimista a přátelský snílek.

Dílo začalo refrénem, který stojí za citát: O minulých Vánocích jsem ti snesl modré s nebe, ale už nazítří jsi skákala jako blázen, tak si letos ušetřím slzy. Uf, říkám si, to je nářez, hodný kapely Těžká kláda. Text pokračoval poeticky. Vykreslil, jak sním o vánočním relaxu, přesně takovém, jaký si pamatuju z dětství. Ilustrovaly ho rolničky ve sněhu, zpívající andělé a (podržte se) blikající bačkory. Následoval působivý obraz swingujícího zástupu a hlaholících andělů, po kterém jsme koukali na televizi.

Čtěte také

Daniel Raus: Tajemný dědeček

Pak se vše vrátilo k loňským Vánocům a vládkyni měsíce, které jsem snesl modré s nebe, jenomže ona už nazítří skákala jako blázen, takže si letos ušetřím slzy. Píseň končila zvoláním: Hleď do budoucnosti, tohle je teprve začátek.

Umělá inteligence se mě poté zeptala, jestli chci onen vynikající text publikovat nebo vymazat, protože kvůli mému soukromí ho nesmí uchovávat. Zvolil jsem okamžitou likvidaci. S pocitem zděšení jsem totiž pochopil neblahý výsledek svého pokusu. Ano, ta příšera, zvaná umělá inteligence, nás jednou nejspíš skutečně přivede na buben.