Daniel Raus: Sonda
Vyslal jsem drobnou sondu do vlastní duše. A sice, rozhodl jsem se sepsat věci, kterých se v brzké budoucnosti bojím. Učinil jsem tak v naději, že když ony hrozby zjistí, že je mám v merku, dají mi pokoj. Uznávám, je to naivní, ale když to nepomůže, určitě to neuškodí.
Jedna z kategorií mých obávaných věcí a jevů je vědecko-technická. Platí totiž následující zákonitost: Kdykoliv se objeví nový vynález, nová technologie či nové možnosti vědy, pokulhává za nimi lidská gramotnost. Jinými slovy, se všemi těmi novinkami se vždycky musíme naučit žít. A to chvíli trvá.
Čtěte také
Stačí letmo nahlédnout do minulosti. Když se kupříkladu zrodil fenomén, kterému se dodnes říká film, bratři Lumiérové způsobili v Paříži poprask. Promítli veřejně záběr, který má pouhých 50 vteřin a je na něm vlak, přijíždějící do stanice La Ciotat. Z dnešního pohledu banalita mizerné kvality. Žák první třídy by to ani nedokoukal do konce. Jenomže tehdy, 6. ledna 1896, spatřili diváci cosi takového poprvé. Měli pocit, že na ně ten vlak skutečně jede. Slabším povahám to přivodilo nevolnost nebo aspoň zděšení.
Shodou okolností se v tom samém roce debatovalo o dalším fenoménu, kterému dneska říkáme auto. Bylo to za velkou louží a ten zvláštní samochod se označoval termínem kočár bez koně. Námitka proti jeho zavádění zněla logicky. Když zapřáhnete koně, ten má svoji inteligenci. Sám například udržuje tempo, a taky se sám vyhne hrozící kolizi. Kočár bez koně tuhle inteligenci postrádá, takže pro člověka, který ho vede, bude řízení mimořádně náročné. Celou dobu bude muset věnovat pozornost cestě. Ani na chvíli se nebude moci spolehnout na svého věrného a chytrého oře.
Čtěte také
Ve státě Vermont na to měli tehdy dokonce zákon, okoukaný od Angličanů. Říkalo se mu Zákon červeného praporku. Pravilo se v něm, že vlastník nebo provozovatel povozu poháněného parou musí zabezpečit dospělého člověka, který osminu míle před povozem bude mávat červeným praporkem, aby včas varoval pasoucí se stáda před hrozícím nebezpečím. Za tmy nestačil praporek, zákon vyžadoval svítilnu.
Ještě horší to bylo o 70 let dřív, v době, kdy začínaly první lokomotivy. Mnozí viděli to nové monstrum jako zhoubu světa. Se vší vážností zaznívaly argumenty, že člověk nemůže přežít rychlost větší než 60 kilometrů v hodině. Při takovém fofru se totiž nedokáže nadechnout a celý v tom vlaku zmodrá. Za veliké nebezpečí se považovaly taky vibrace, které, když přesáhnou určitou mez, měly způsobit u cestujících ztrátu vědomí.
Čtěte také
Z toho všeho se ukazuje zajímavé poučení. Když sedáte dneska do auta, ani vás nenapadne, jak moc vám chybí inteligence koně. Ve vlaku, co sviští po kolejích se vám dýchá docela dobře. A když někdo naproti vám náhle omdlí, ani vás nenapadne, že to způsobily vibrace lokomotivy. Nemluvě o tom, že film ze stanice La Ciotat vaše emoce ani trochu nerozhodí.
Jinými slovy: Obavy, zrozené v lidské představivosti se většinou vůbec nenaplní. Překvapí nás ale úplně jiné problémy, jež dopředu vůbec nečekáme.
Stahuji tedy sondu z vlastní duše a mačkám papír se seznamem věcí, kterých se bojím. Místo toho pozvedám číši a říkám: Na život. Ať zůstane – při vší bídě – veliký a krásný, jako byl doposud.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
