Daniel Raus: Kámen
Hledáme základy, ty přece musely zůstat. Chceme je mermomocí spatřit, a nemá to příčinu praktickou, nýbrž citovou. Pídíme se v ostrém svahu, tvar pozemku ukazuje, že tady stál kdysi dům. Jansův dům, o kterém jsme si mysleli, že už není šance ho najít.
Před chvílí jsme zastavili dole, na úzké silnici, kde se auta jen stěží vyhnou. Široko daleko jsou samoty, roztroušené po malebných kopcích, říká se tomu Kopanice. Naše průvodkyně, paní Tomisová, o nich lakonicky poznamená: pro turistu krása, pro usedlíka dřina. To ona vypátrala, kde hledat Jansův dům, na kole to tady prošmejdila křížem krážem. Temné události toho místa ji magicky přitahují. Stejně jako nás.
Čtěte také
Je s námi taky místní historik Paľo Trúsik. Cestou do svahu uviděl paní, která je zdejší. Hned ji oslovil a řekl krátký příběh s otázkou, jestli tady někde stál vypálený dům. Ale ano, to je tady, ukazuje překvapená paní. A dodává: víte, když hořel, táta se bál, že od něj chytí stodola, podívejte, jak je to blízko, stromy tady tenkrát nebyly, dům hořel do základů, nemohlo se ani hasit, dneska je tam skleník, a když sestra stavěla, tak si kameny ze základů odnesla.
Naše tajemná skládačka dostává konečný obraz. Tohle člověka potká jednou za život, nebo ho to nepotká vůbec. Stali jsme se součástí příběhu, který je větší, než my. Příběhu, který se rozplétá několik let. Pod kořenem jednoho stromu najednou vidím kámen. Paní potvrzuje, že základy byly nepochybně tam. Judy a Emily mají v očích slzy, a my taky. Máme totiž vlastní pocity, ale tohle celé prožíváme i přes jejich emoce, které jsou daleko větší. Judy a Emily přiletěly z Ameriky, aby se vydaly na zvláštní pouť, která vede až sem. K zapadlému kameni.
Čtěte také
Všechno začalo před lety, když moje žena Hanka otevřela šuplík se starými lejstry. Prohrabávala se rodinným dědictvím a narazila na podivné lístky, dopisy, zápisky a poznámky. Týkaly se jejího dědečka a jeho bratra, kteří během války ukrývali Židy. Nikdy o tom nemluvili, byli na to příliš skromní. Vytvořili ale podle všeho vynikající systém zabezpečení falešných dokumentů, zásobování a přesunů na utajená místa. Skrývali několik skupin, tahle čítala sedm lidí, včetně děvčátka, kterému gestapáci před očima zastřelili oba rodiče.
Ve skupině byl také člověk jménem Bela Pless. Válku nakonec přežil, po ní ale odešel do Ameriky. A právě tam se zázrakem podařilo dohledat jeho svědectví, natočil ho pár let před smrtí. Obsahuje plno příběhů, mezi nimi událost hořícího domu. Jeho dcera se jmenuje Judy, jeho vnučka Emily. Obě stojí teď vedle nás na Kopanicích u Staré Turé. A paní ze sousedství vypravuje příběh, který se tam za války stal.
Čtěte také
Němci přišli ve čtyři ráno. Všechny nahnali před dům, pak přivedli majitele, pana Jansu. Před jejich očima ho zastřelili a dům zapálili. Bela Pless ve svém svědectví vzpomíná: Bylo nám jasné, že nás na místě zastřelí taky. To se ale nestalo. Němci je odvedli a poslali do koncentráku. Tajný úkryt vyzradil Jansův bratranec. A co se Bela Pless nikdy nedozvěděl, za tři dny si pro udavače přišli partyzáni. V lese ho zastřelili.
Stojíme chvíli v jakési posvátné úctě. Judy říká: ráda bych zasadila na počest panu Jansovi květinu. Třeba tady, k tomu kameni.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
