Daniel Raus: Výlet

Společnost, která tehdy vysílání spustila, si říkala Radio-Journal (s pomlčkou). V jejím věstníku se pak hrdě psalo, že Praha byla obohacena „o epochální vynález bezdrátové telefonie“. Se zjevným potěšením se tam pak objevilo i konstatování, že novinka vzbudila „mnoho rozruchu“. Aby ne. Byli jsme teprve třetí země, kde se něco takového povedlo, hned po Americe a Británii.

Čtěte také

Daniel Raus: Pomíjivost

Hlavními aktéry toho „epochálního“ počinu (a oné společnosti s ručením omezeným) byli dva pánové: podnikatel Eduard Svoboda a novinář Miloš Čtrnáctý, který psal mimochodem do kulturní rubriky Národní politiky, to jest novin, co vycházely dvakrát denně. Mám oba pány na historické fotografii před zmíněným stanem ve Kbelích. Kvalita obrázku ale zhruba odpovídá kvalitě tehdy vysílaného signálu. Přesto je v něm kus velké historie.

Z mého výletu nakonec sešlo. Kamarád onemocněl, na půdu se sice s vypětím sil vyštrachal, nicméně přes horu krabic a různého harampádí se ke kýženému předmětu stejně nedostal. Povedlo se mu tam akorát pořádně promrznout. Měl bych poznamenat, že kamarád je svého druhu sběratel. Specializuje se hlavně na mikrofony, mohl by si otevřít soukromé muzeum, kde by bylo k vidění (a dokonce i k vyzkoušení) pár docela neuvěřitelných exponátů.

Čtěte také

Daniel Raus: Časy se mění

Během půdní průzkumné cesty objevil ostatně jeden starobylý kousek. A jelikož mám doma ještě další historickou fotografii, tentokrát mikrofonů, usoudili jsme podle ní, že je to typ totožný nebo velmi podobný tomu, který naši dva vynálezci v onom kbelském stanu použili. Dlužno ale poznamenat, že kvalita obrázku je v tomto případě ještě daleko horší, takže s jistotou nic tvrdit nelze. Šlo každopádně o mikrofony telefonní uhlíkové, což znamená, že dnes by byly zcela nepoužitelné. Z odhodlání tehdejších nadšenců to ale nikterak neubralo.

Kamarád se omlouval s tím, že i kdyby onen epochální přístroj našel, stejně k němu nemá anténu. Navíc je to zařízení plné prehistorických elektronek a transformátorů, takže by se bál ho zapojit do sítě, aby z toho nebyl požár nebo menší výbuch. Cíl mého výletu ale nespočíval v nějakém pirátském vysílání kdesi v horách. Chtěl jsem se té historie jenom dotknout.

Čtěte také

Daniel Raus: Rašín

Kbelský vynález byl totiž skutečně „epochální“, jak to protagonisté před sto lety uvedli ve zmíněném věstníku. A protože jsem v rádiu strávil mnoho let, mám k němu dodnes tak trochu citový vztah. Moje kancelář byla kdysi v jednom z míst, kde se podle pamětníků zaručeně narodil vídeňský rodák Jára Cimrman. Jednou měsíčně tam virtuálně probíhala Nealkoholická vinárna U pavouka, v níž se největší Čech poprvé zjevil. A pan Miloň Čepelka, jeden z hlavních aktérů, pamětníků a znalců Járy Cimrmana, mi ve vedlejší kanceláři ukázal místo, kde v kruhovém tvaru o průměru deseti centimetrů spadla omítka a byl u toho nápis: hlavou zeď neprorazíš.

Tak se o to ani já nebudu snažit. Výlet klidně počká. Stejně jako onen stoletý kbelský přístroj.