Daniel Raus: Pomíjivost
Chcete-li vyrazit za kulturou, zřejmě se nevydáte do lesa. Existují ale výjimky, potvrzující pravidlo. Přesněji řečeno, existují lidé, kteří to vidí opačně. Jeden z nich je můj kamarád, zvaný Bello. Je to výtvarník tělem i duší, a má nezvyklý druh představivosti. Když se podívá na obyčejné kořeny stromu, zapadlou studánku nebo volně ležící kámen, vynoří se mu v hlavě přímo pohádkové výjevy.
Možná je to cosi jako slavný příběh Michelangela, který se v roce 1501 zadíval na obří mramorový blok a spatřil v něm sochu Davida.
Čtěte také
Ten kámen stál ve Florencii řadu let a dva věhlasní sochaři se o cosi podobného pokoušeli před ním. Jenomže z různých důvodů neuspěli. Takže zakázka snů čekala až na Michelangela. Mimochodem, když se jí chopil, bylo mu pouhých šestadvacet let.
Bello provozuje to, čemu se hezky česky říká landart. Tedy umění v přírodě. Například se dlouhé hodiny morduje s těžkým, protáhlým kamenem, staví ho na špičku, citlivě ho vyvažuje, a když se mu to konečně podaří, zvěční svoje úsilí decentní fotografií. Letos bylo málo sněhu, tak se Bello rozhodl, že zimu trochu „vyšperkuje“.
Čtěte také
Na zasněženém palouku rozmístil do porostu barevné koule. A pak sestrojil záhadný objekt, co vypadá jako perlový náhrdelník jakéhosi obra, který ho ovšem roztrhal, zamotal a pohodil do sněhu. Náhrdelník tvoří stovka stejně velkých sněhových koulí, navlečených na větve vysokého keře.
Bello k tomu říká: Kladu si otázku, proč vlastně dělám tak nepraktické umění, jako je landart. K čemu to je? Příčinu nacházím ve své duši. Chci vidět jinou skutečnost. Mám rád poezii, hudbu, která se přibližuje k tomu, co neumíme pojmenovat.
Dodal bych, že na tomhle druhu umění je bolestně okouzlující právě ta jeho pomíjivost. Kámen za chvíli spadne, sněhové perly roztají.
Čtěte také
Celé to ale píšu kvůli úplně jinému příběhu. Týká se taky křehké pomíjivosti, akorát jiného druhu. Příběh se odehrál v roce 1977, kdy komunisté šíleli kvůli Chartě 77. Bello byl tehdy ve skupině osmi studentů umělecké školy, kteří uspořádali v Košicích nezávislou výstavu. Některé obrazy byly poněkud odvážné, třeba smrtka, která měla na hlavě vojenskou přilbu s rudou hvězdou. Estébáci výstavu okamžitě zapečetili, obrazy byly odlifrovány a zničeny. Hlavní organizátor byl vyhozen ze školy, sedmero kompliců dostalo podmínku a trojku z mravů.
Všechno by dávno odnesl čas, jako ty sněhové koule nebo stojatý kámen. Jenomže se stala zvláštní věc. V roce 2020 vyšla na Slovensku drobná knížka s názvem „Zakázaná výstava 77“. Jsou v ní vzpomínky tehdejších aktérů a návštěvníků.
Čtěte také
A před pár týdny přišel Bellovi mail od člověka, k němuž se knížka dostala. Představil se jako Marko a popsal, jak se během onoho řádění estébáků tajně vkradl na půdu školy, kde byly obrazy přechodně uloženy, jak jeden z nich se strachem sroloval a odnesl. Nebyl to zrovna malý kousek. Na výšku měřil dva metry, na šířku metr a půl. Marko dodal, že ho má pořád ještě doma srolovaný, a že ho Bellovi rád odevzdá.
A tak po pětačtyřiceti letech ten starý obraz nečekaně ožil. A nastolil otázku, jak to vlastně je s pomíjivostí myšlenek a umění. Jestli padlý kámen zase jednou nebude stát a jestli se sněhové koule neukážou znovu v plné kráse. Nedivil bych se, kdyby odpověď byla bolestně okouzlující.
Nejposlouchanější
-
George Bernard Shaw: Pygmalion. Jiřina Bohdalová a Miloš Kopecký v brilantní irské komedii
-
Jane Austenová: Rozum a cit. Příběh o osudových láskách, nadějích i milostných zklamáních
-
Vladislav Vančura: Šlépějemi krále Přemysla. Král železný a zlatý a jeho hledání vyvolené ženy
-
Charles Dickens: Vánoční koleda čili Vánoční povídka s duchy. Dojemná proměna lidského srdce
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.



