Daniel Raus: Pomíjivost

Možná je to cosi jako slavný příběh Michelangela, který se v roce 1501 zadíval na obří mramorový blok a spatřil v něm sochu Davida.

Čtěte také

Daniel Raus: Pokus

Ten kámen stál ve Florencii řadu let a dva věhlasní sochaři se o cosi podobného pokoušeli před ním. Jenomže z různých důvodů neuspěli. Takže zakázka snů čekala až na Michelangela. Mimochodem, když se jí chopil, bylo mu pouhých šestadvacet let.

Bello provozuje to, čemu se hezky česky říká landart. Tedy umění v přírodě. Například se dlouhé hodiny morduje s těžkým, protáhlým kamenem, staví ho na špičku, citlivě ho vyvažuje, a když se mu to konečně podaří, zvěční svoje úsilí decentní fotografií. Letos bylo málo sněhu, tak se Bello rozhodl, že zimu trochu „vyšperkuje“.

Čtěte také

Daniel Raus: Tři pomeranče

Na zasněženém palouku rozmístil do porostu barevné koule. A pak sestrojil záhadný objekt, co vypadá jako perlový náhrdelník jakéhosi obra, který ho ovšem roztrhal, zamotal a pohodil do sněhu. Náhrdelník tvoří stovka stejně velkých sněhových koulí, navlečených na větve vysokého keře.

Bello k tomu říká: Kladu si otázku, proč vlastně dělám tak nepraktické umění, jako je landart. K čemu to je? Příčinu nacházím ve své duši. Chci vidět jinou skutečnost. Mám rád poezii, hudbu, která se přibližuje k tomu, co neumíme pojmenovat.

Dodal bych, že na tomhle druhu umění je bolestně okouzlující právě ta jeho pomíjivost. Kámen za chvíli spadne, sněhové perly roztají.

Čtěte také

Daniel Raus: Rašín

Celé to ale píšu kvůli úplně jinému příběhu. Týká se taky křehké pomíjivosti, akorát jiného druhu. Příběh se odehrál v roce 1977, kdy komunisté šíleli kvůli Chartě 77. Bello byl tehdy ve skupině osmi studentů umělecké školy, kteří uspořádali v Košicích nezávislou výstavu. Některé obrazy byly poněkud odvážné, třeba smrtka, která měla na hlavě vojenskou přilbu s rudou hvězdou. Estébáci výstavu okamžitě zapečetili, obrazy byly odlifrovány a zničeny. Hlavní organizátor byl vyhozen ze školy, sedmero kompliců dostalo podmínku a trojku z mravů.

Všechno by dávno odnesl čas, jako ty sněhové koule nebo stojatý kámen. Jenomže se stala zvláštní věc. V roce 2020 vyšla na Slovensku drobná knížka s názvem „Zakázaná výstava 77“. Jsou v ní vzpomínky tehdejších aktérů a návštěvníků.

Čtěte také

Daniel Raus: Časy se mění

A před pár týdny přišel Bellovi mail od člověka, k němuž se knížka dostala. Představil se jako Marko a popsal, jak se během onoho řádění estébáků tajně vkradl na půdu školy, kde byly obrazy přechodně uloženy, jak jeden z nich se strachem sroloval a odnesl. Nebyl to zrovna malý kousek. Na výšku měřil dva metry, na šířku metr a půl. Marko dodal, že ho má pořád ještě doma srolovaný, a že ho Bellovi rád odevzdá.

A tak po pětačtyřiceti letech ten starý obraz nečekaně ožil. A nastolil otázku, jak to vlastně je s pomíjivostí myšlenek a umění. Jestli padlý kámen zase jednou nebude stát a jestli se sněhové koule neukážou znovu v plné kráse. Nedivil bych se, kdyby odpověď byla bolestně okouzlující.