Daniel Raus: Mýdlo

Mám od něj knížku poezie, dostal jsem ji před spoustou let. Navíc mu vyšla v češtině tuze zajímavá věc o duchovních úletech rockových kapel. Jedním z překladatelů byl kamarád Petr Vizina, jehož kompetence nejsou jenom novinářské a překladatelské, je taky bubeník.

Čtěte také

Daniel Raus: Výlet

Jal jsem se tedy hledat onu knihu Steva Turnera. Chvíli to trvalo, moje knihovna totiž nemá žádný google-vyhledávač. Šťastně se přesto objevila. Má zažloutlý papír, na obálce tančící chlápek v rozevlátém kabátu s kloboukem a zakrytou tváří. Úvod napsal Bono, zpěvák skupiny U2, který vidí v autorovi novodobého Jeremiáše, co jezdí autem Opel Kadet.

Steve mi tam napsal věnování, a ještě mezi stránky vložil parádní fotku Jimmyho Hendrixe z koncertu v newyorském Central Parku. Záběr pořídila Linda McCartney. Srší z něj energie a zdá se, že za chvíli Jimmy Hendrix přistoupí k likvidaci nástroje, jak to míval ve zvyku. Jde o bílý Fender Stratocaster, stejný jako jeho kytara z Woodstocku, která se po letech vydražila za dva milióny dolarů.

Čtěte také

Daniel Raus: Pomíjivost

Obracím zažloutlé stránky, jež připomínají léta, do kterých se občas vracím. Kniha se jmenuje Král twistu, což má v angličtině několik významů. A mezi básněmi vidím dvě, věnované ruské spisovatelce Irině Ratušinské. Její příběh u nás není příliš známý, takže stojí za zmínku.

Irina Ratušinská byla trnem v oku sovětské KGB. Psala totiž poezii a ignorovala radu zkušeného spisovatele, podle níž musí začít tím, že stvoří tři básně: jednu o komunistické straně, druhou o Leninovi a třetí třeba o tom, že přichází jaro. Jenomže Irina věřila jedině v poezii pravdivou. Nechtěla lhát. Což bylo za Brežněva smrtelně nebezpečné. Kágébáci se ji a jejího manžela pokusili otrávit, na kliku u dveří jim nastříkali jed. Oba ale zázrakem přežili.

Čtěte také

Daniel Raus: Časy se mění

Když pak Irině vyšlo pár básní na Západě, dostala dvanáct let v gulagu. Jenom o vlásek tam unikla smrti, sepsala o tom knihu Šedá je barva naděje. Vystupuje v ní například Ljuba, která zabila svého muže, ale vůbec toho nelituje, protože dozorci ji mlátí méně než on. Uprostřed krušného života mají vězeňkyně drobnou radost: kočku, kterou společně krmí z chabých přídělů zkaženého jídla. Jejich občasné protestní hladovky ale nešťastná kočka absolutně nechápe.

V gulagu měla Irina zakázáno psát. Vyrývala tedy básně tajně sirkou do mýdla, naučila se je nazpaměť, a potom si mýdlem umyla ruce. Napsala jich 250. Její případ se dostal do západních médií, až se za ni zasadil samotný prezident Ronald Reagan. A protože v říši zla právě nastoupil Gorbačov, dostala se Irina skutečně na svobodu, i když jí vzali občanství a musela do exilu.

Čtěte také

Daniel Raus: Tři pomeranče

Žila potom v Británii, a když se říše zla konečně rozpadla, vrátila se překvapivě do Ruska. Řekla, že nastalo klíčové období, kdy Rusové rozhodnou o budoucnosti. „Jako spisovatelka tady musím být,“ dodala už ze svého moskevského bytu. Zemřela tam v roce 2017.

Zavírám zažloutlého Krále twistu. Jdu do koupelny, beru do ruky mýdlo a přemýšlím, jak to Irina dokázala.