Daniel Raus: Černé brýle
Ta kniha ležela úplně na dně mého literárního mrakodrapu. Ležela tam několik let. Mrakodrap tvoří díla, ke kterým se určitě jednou dostanu, jejich čas ale zatím nepřišel. Jednoho dne jsem tu knihu vytáhl z těžko dostupných základů a položil jsem ji na samotný vrch mrakodrapu. Udělal jsem to intuitivně, nebyl v tom záměr. Možná jen podvědomý pocit, že její chvíle nadešla.
Musím ale vysvětlit pofidérní způsob mého čtení. Stále mám po ruce několik rozečtených knih. Procházím je sice většinou klasicky, od první do poslední stránky, činím tak ale souběžně, což znamená, že důležitý předmět je pro mě záložka.
Čtěte také
Přesněji řečeno: tucet záložek v tuctu knih. Možná je to tím, že čtu pomalu. Ne že bych rychločtení neovládal, musel jsem se ho naučit při různých zkouškách a léta jsem každý den pročítal několikery noviny. To všechno byla ale práce. Čtení je pro mě cosi hlubšího, niterného a vážného. Proto ta pomalost.
Od umístění knihy na vrchol mrakodrapu byl už jenom krok k jejímu otevření a zahloubání se do ní. Autorem je Milan Kundera. Kniha se jmenuje Nesmrtelnost, poslední, kterou napsal česky. A stala se během toho čtení zvláštní věc: Milan Kundera zemřel. Stalo se tak ve chvíli, kdy si Agnes nasadila černé brýle. Nasadila si je proto, že život je jenom jeden a je třeba ho něčím naplnit. Vlastnila ostatně celou sbírku černých brýlí, měla je vždycky po ruce. Staly se pro ni symbolem tajemna.
Čtěte také
Agnes je hrdinka té knihy. Podnítila její vznik, když před očima Kundery (čekajícího na otravného profesora Avenaria) vylezla z bazénu a zamávala plavčíkovi. Ačkoli jí bylo šedesát nebo pětašedesát, jejímu úsměvu a jejímu gestu bylo dvacet. Zůstala v něm zakódovaná její krása, byl v něm nadčasový půvab. Naše mysl totiž odmítá stárnout a zarputile dlí mimo čas, zatímco naše tělo unáší proud tikající nutnosti. Proud, který je klidný a tichý, ale nikdy se nezastaví.
Je to samozřejmě náhoda, že autor zemře akorát ve chvíli, kdy čtete jeho román, nota bene s názvem Nesmrtelnost. Kundera by ji nejspíš označil termínem „poetická“, protože rozlišoval různé druhy náhod, toho zvláštního jevu, který nám není dáno racionálně pojmout. Jde ale o něco jiného. V jednom gestu se skrývá román, a zrovna tak se v jednom okamžiku skrývá věčnost.
Čtěte také
Úplně stejnou „poetickou náhodou“ jsem se přenesl do okamžiku, pocházejícího ze vzdálené minulosti: Sedím v autě, je tma, jedu z rádia, vysílání končí o půlnoci. Přeladím na jinou stanici, poslouchám unavené blues, co se hodí ke hvězdám a starým domům, kolem kterých jedu. Moderátor je tak trochu filosof a povídá: Jen to, co neexistuje, je věčné. Pěkná blbost, říkám si, moc pěkná. Jeho věta mi navždycky utkví v paměti. Vím, že tenhle okamžik existuje a tím pádem není věčný.
Lidé dělají a píší věci důstojné, ale taky dělají a píší věci nedůstojné. A není to jen o tom, zda jednají jako Bůh náhody nebo jako Bůh nutnosti, jak by to řekl Kundera. Ve chvíli, kdy si Agnes nasazuje černé brýle, její autor zemře. Po devadesáti stranách Agnes ty brýle upustí na zem, aby se rozbily. A nikdy nebude jasné, jestli nesmrtelnost černé brýle potřebuje nebo je naopak upustí na zem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
