Daniel Raus: Zeď

Na pódiu právě zpívají děti. Jestli měl někdo obavy, že to nedají, byl na omylu. Dávají to víc než dokonale. Žádná voda v písku, servírují nejlepší víno ze zlaté číše.

Čtěte také

Daniel Raus: Kámen

Je to dávno, co mě Gabriela požádala, abych tenhle večer moderoval. Přišel do toho ale covid, všechno se rušilo, nikdo nevěděl, co mizera virus ještě hodlá napáchat. Po pár letech se zdálo, že mizeru jeho okružní cesta z říše středu kolem světa konečně unavila. Tak se Gabriela zase ozvala. Je to kamarádka, odmítnutí nepadalo v úvahu. Koncert je ostatně na charitu. Gabriela totiž vede neziskovku zvanou Mezinárodní vězeňské společenství.

Kdysi mě zaujal zakladatel té organizace Charles Colson. V Americe byl součástí mega průšvihu, zvaného Watergate. Jako poradce prezidenta Nixona proslul sice brilantním úsudkem, byl ale taky docela tvrďas. Vysloužil si milé přezdívky, do češtiny přeložitelné třeba jako sekerník nebo kráglovač. Když vypukla aféra Watergate, jako první putoval z Bílého domu za mříže, do basy v Alabamě.

Čtěte také

Daniel Raus: Černé brýle

Těsně předtím se totiž překvapivě obrátil na víru, což ho vedlo k šokujícímu rozhodnutí: mluvit pravdu. Mimochodem, bylo to ve chvíli, kdy se spekulovalo o jeho zproštění viny. Pravda pro něj tehdy nebyla úplně levná.

Charles Colson to tak ale nebral. V lochu změnil od základu svůj život. Po propuštění založil organizaci na pomoc vězňům a jejich rodinám. Napsal spoustu knih, dostal patnáct čestných doktorátů, Templetonovu cenu a prezidentskou medaili. Jeho organizace se rozšířila do 120 zemí, včetně Česka. Tvrdil, že vězení se nesmí chápat jenom jako trest, ale hlavně jako příležitost ke změně.

A tak stojím v senátním sále Valdštejnského paláce a sleduju děti vězňů, jak o život zpívají. Malá srandistka Izabella je v černých šatech a stojí na mé židli, aby dosáhla k mikrofonu. Sára židli nepotřebuje, má šaty červené, Patricie šedé. Vedle nich rapuje Pavlík, autor části textu. A k tomu hraje a zpívá Ondřej Škoch s kapelou Napořád. Byl to jeho nápad dát dohromady tuhle píseň. Jmenuje se Srdce za zdí.

Čtěte také

Daniel Raus: Mýdlo

Netušil jsem, že v naší zemi je 30 tisíc dětí, které mají jednoho nebo oba rodiče ve vězení. Děti zpívají: prostě to dám, byl jsem na kolenou, nevěděl jsem, co dělat, nikdo nevnímal mě, já nevnímal je, ale prostě to dám. Zboku se dívám na obecenstvo, do rytmu tleská i plno lidí v uniformách, protože koncert spoluorganizuje Vězeňská služba. Pavlík rapuje: tenhleten boj učí mě žít, víru, naději, lásku, tu chtěl bych mít, každej se lituje, mně se chce taky, chce se mi za mámou, chce se mi zpátky.

Asi každý tady v sále si uvědomuje, jak moc je třeba měnit věci k lepšímu. Motivem večera je zeď. Vězeňská zeď a na ní tváře. Obecenstvo tleská. Kapela se ptá: jak zní tlukot srdce za kamennou zdí? A pokračuje: přeješ si, ať už do ticha zatroubí rohy z Jericha.

Je to v cajku, říkám si. A myslím tím tenhle večer. Protože jinak to v cajku zase až tak moc není.