Tomáš Koblížek: Co je mafiánský jazyk? Americká filozofka popisuje, jak mluvit s gangstery

Jde o jeden z prvních dokumentů popisujících tehdy už běžnou praxi některých amerických gangsterů. Vedle lupičů se zakrytými tvářemi a nabitými pistolemi se vyskytovali zločinci, kteří svých cílů dosahovali pomocí řeči.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Dvojí nedorozumění o manipulaci. Jak ji chápe současná filozofie?

Přesněji, dosahovali jich pomocí dvojznačných průpovědí adresovaných bankovním úředníkům, obchodníkům, ale třeba i politikům a soudcům: „Jak se mají vaše děti? Často na ně myslíte, že? Máte hezkou rodinu, viďte? Nebyla by škoda, kdyby se něco stalo? Zkusme spolupracovat. Budete mít klid.“

Jednoduše řečeno, přesně sto let starý článek zřejmě jako první popsal jazyk mafie. Jazyk vnějškově vlídný a diplomatický, ale zahrnující také nepřímou výhružku či jiný typ útočného sdělení, které posluchač nemůže přeslechnout.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Polemika o slovu „dezolát“: Jak ho vnímá filozofie jazyka?

Relativně nedávno se k tomuto dokumentu vrátila americká filozofka jazyka, Elisabeth Camp, působící na Rutgersově univerzitě v New Jersey. V odborné studii se snaží ukázat, jak tento mafiánský jazyk dnes proniká i do veřejného prostoru a stává se nástrojem používaným také významnými autoritami. Nemusí jít nutně o nevýslovné výhružky či zastrašovaní publika. Příkladem tu mohou být jakékoli výroky spojující povrchovou vlídnost s podpovrchovou agresivitou, například skrytým ponižováním oponenta.

Podle Camp tento typ mluvy představuje komplikovaný mechanismus. Mluvčí musí dát lidem jasně najevo, co má ve skutečnosti na mysli, aby dosáhl svého cíle – například aby se mu nikdo neopovažoval stavět do cesty. Avšak to, co má mluvčí ve skutečnosti na mysli, musí zároveň zůstat nevyřčeno pod libými slovy, aby se dotyčný mohl chránit před případnými kritiky tím, že přece neříká nic zlého – a udržel si tvář seriózní osoby.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Proč odpovídat na nenávist a lhaní na sítích? Filozofie jazyka popisuje fenomén counter-speech

Poukaz na tento typ mluvy je důležitý, nakolik doplňuje současné debaty o narůstající hrubosti ve veřejných diskusích – čímž se nejčastěji míní narůstající počet výslovných urážek či vulgarit. Přesnější by ale možná bylo říkat, že debata nenabývá na hrubiánství, ale spíše na útočnosti. Mnoho útočných projevů totiž vůbec není hrubých, naopak se pojí s úsměvy a přívětivostí, takže agresivita ve veřejném prostoru může růst, aniž musí přibývat drsného slovníku. Někteří mimořádně agresivní mluvčí si ostatně udržují zevnějšek diplomatů.

Co s tím? Camp doporučuje publiku, aby rozhodně nezůstávalo zticha – tím by se mafiánský jazyk šířil bez zábran. Zároveň ale není úplně vhodné za mluvčího říkat nahlas, co ve skutečnosti jen naznačil: „Vy nás vlastně zastrašujete“, „Vy nás vlastně vydíráte“. Dotyčný pak totiž snadno může kritiky nařknout z přepjatosti či snahy vyvolat konflikt, zatímco on přece celou dobu hovořil klidným hlasem.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: AI a nenávistné obrazy. Co je generativní hejt?

Camp tedy navrhuje jinou strategii. Ptát se takových mluvčích pedantsky přímo na jejich řeč: „Proč jste použil tenhle termín?“ „Proč zrovna tahle slova?“ Dotyčný tak může být vyzván, aby vysvětlil nejen, co si myslí o tom či onom, ale také, proč ve veřejném prostoru používá nějaký a ne jiný typ mluvy.

A právě to je hlavním sdělením, které lze vyvodit z textu od americké filozofky. Navrhuje nám, abychom učinili velkým tématem našich debat nejen všemožné společenské problémy, ale také jazyk, který do těchto debat proniká. Že se některé tyto debaty neposouvají, je totiž možná dáno i tím, že pod vlídnými slovy roste temný mrak, který svobodnou diskusi dusí. Jednoduše řečeno, ve veřejném prostoru naplňujícím se strachem a obavami není úplně snadné mluvit.