Pavla Melková: Život hodný žití

Pod malebnou kulisou se ale skrývá trhlina. V pozadí nad náměstím se tyčí zámek Sonnenstein. V druhé polovině 19. století tady vznikl Německý léčebný ústav pro duševně choré, který se za druhé světové války stal jedním ze šesti německých míst, kde probíhal tajný program systematického vyvražďování osob se zdravotním, mentálním či psychickým postižením, nazvaný T4.

Čtěte také

Pavla Melková: Sbírat borůvky po jedné

Pacienti a později i vězni z táborů sem byli přivezeni v zatemněných autobusech, postaveni před fiktivní lékařskou prohlídku a posláni do sprch, které byly plynovou komorou. Nacisté zde už v roce 1939 připravovali metody a specialisty, které později použili v koncentračních táborech.

Události dnes připomíná pietní památník v suterénu budovy. Je střídmý, skromný, skoro bych řekla více civilní než umělecký. A zdá se mi, že o to působivější. Místnosti – přípravna, plynová komora, márnice a krematoria, jsou ponechané autentické, prázdné, s odhalenými fragmenty stop, mezi nimiž jsou rozeznatelné třeba základy pecí, odtokový kanál či otvor pro přívod plynu.

Ve vstupním prostoru se ocitáme tváří v tvář řadám fotografií obličejů zavražděných. Naléhavostí připomínají malované portréty Gerharda Richtera či fotografické instalace Christiana Boltanského. V některých z těch tváří zjevně nelze nalézt duševní nemoc. A tam, kde ji můžeme tušit, zároveň prosvítají i jiné roviny duše.

Čtěte také

Pavla Melková: Sedm smrtí, sedm zrození

Filosofka Barbara Schmitzová se v knize „Jaký život je hoden žití“, která nedávno vyšla v českém překladu, zaměřuje na otázku, jak, a jestli vůbec, posuzovat, jaký život je hodný žití. Otázku, obsahující i pojem „život, který není hoden žití“, který posloužil jako alibi právě pro nacistické vyvražďování. Smitzová, která sama vychovávala postiženou dceru, a ví tedy o čem mluví, upozorňuje, že tuto otázku nemůžeme hodnotit objektivně, zvenčí, ale pouze subjektivně, pohledem těch, kterých se týká.

Ze zkušenosti se totiž domnívá, že i tam, kde se ostatním život konkrétního člověka může jevit jako „nehodný žití“, on sám nezřídka říká, že se cítí šťastný. Nacistům ale nešlo o skutečnost, maskování za vysvobozující eutanazii bylo jen zástěrkou pro odstraňování nežádoucích lidí. A těmi nebyli jen duševně či fyzicky postižení, ale také nemocní, dementní, staří, či jinak slabí.

Čtěte také

Pavla Melková: Svoboda neužitečnosti

V areálu zámku, ale v jiných budovách, dnes sídlí nová psychiatrická klinika. V ulicích města potkáváme rodiny či přátele procházející se s nemocnými na kolečkových křeslech. Vidíme i staré lidi, někdy na vozíku, někdy jen podpírané, na výletě s blízkými. Etika současné společnosti se v tomto zásadně změnila.

Přesto mi v ten jasný slunný idylický den přichází na mysl asociace. Jedním z argumentů pro zdejší vyvražďování byl ekonomický pragmatismus. Koncept Ballastexistenz – neboli přebytečná existence, označoval lidské životy, které nacistická ideologie považovala za bezcenné, protože neproduktivní a tím zatěžující společnost. A já nedokážu nevzpomenout, že jedním ze znaků naší současné společnosti, je vztahování ekonomické logiky i na neekonomické oblasti a převádění veškerého společenského dění, tedy například i mezilidských vztahů, do jazyka trhu.

To srovnání nám může připadat přehnané. Já ale myslím na Hannah Arendtovou, která zdůrazňovala, že je zavádějící a nebezpečné zjednodušovat totalitarismus na fašismus či komunismus. Protože tak můžeme přehlédnout obecné znaky a zárodky nebezpečných jevů, obsažené i v jiných společnostech.