Pavla Melková

Sara Kulturhus navrhlo švédské studio White Arkitekter, jehož výstavu můžeme právě vidět v pražské Galerii Jaroslava Fragnera.

Rozhraní mezi budovou a navazujícím prostranstvím je tak trochu prostor „nikoho“. Vnímáme ho buďto jako okraj budovy na jedné, nebo okraj prostranství na druhé straně.

Když mluvíme o dopadu architektury na okolí a lidský život, zároveň zkoumáme její vlastnosti. Jednou z těch, které napomáhají vytvoření kvalitního prostředí, je otevřenost.

V uplynulém roce vyšla kniha Hrana, autorů Pavly Melkové a Petra Blažka, která ukazuje jak dobové souvislosti oběti, tak její obecnou platnost pro současnost i budoucnost.

V pražském Technickém muzeu nyní probíhá výstava o architektovi Bedřichu Feuersteinovi, kterou připravila v Japonsku žijící kurátorka Helena Čapková. 

Naše města, zejména tak, jak jsou vytvářená současnou architekturou, jsou pouhým součtem autonomních domů. To ale není jen nějaký estetický výmysl architektů.

Objekty architektury jsou vždy součástí souvislého prostředí a vztahy k němu by tedy měly být vzájemné. Přesto se často setkáváme s domy, které žádné vztahy nenavazují.

Na správném místě a ve správnou chvíli. Někdo na nás už předem myslel, předvídal, co bychom mohli potřebovat a dopředu to pro nás připravil. To je vstřícný veřejný prostor.

Tanec, kromě dalších uměleckých sdělení, ukazuje vztah těla a prostoru v koncentrované a viditelné formě.

Architektura nemusí být vždy dům či náměstí, tedy hmotný objekt. Pokud pojem architektura chápeme jako spoluvytváření fyzického prostředí okolo nás, může to být třeba zvuk.