Mít čas na odcházení. Přirozeně stárnoucí věci i domy mohou být krásné

Pojem geniza označuje zvyk (a zároveň i prostor) ukládání věcí, které už dosloužily, ale v kontextu židovské tradice nesmějí být zničeny lidskou rukou. Jedná se o předměty dotýkající se Božího jména, především synagogální svitky Tóry, hebrejské Bible a modlitební knihy. V genizách, které se nejčastěji nacházely na půdách synagog, ale nacházíme i synagogální textilie jako povijany či pláštíky na Tóru, modlitební pláště, modlitební řemínky, zbytky svícnů, svíček a kratiknotů či nošenou obuv.

V tomto vztahu k věcem, který jim ponechává čas pro přirozený rozpad, můžeme nalézt i téma k zamyšlení pro dnešní dobu. Představa, že bychom všechny předměty, které již nepoužíváme, ponechali volnému rozpadu, je samozřejmě utopická – za chvíli by na planetě nebylo k hnutí. Ale právě tohle pojmenování skutečnosti zároveň ukazuje nebezpečí lehkosti, s jakou se věcí (a zdaleka ne jen těch již nefunkčních) zbavujeme. Kromě neúcty k nim (nemusí být posvátné, ale spotřebovaly materiál, energii a lidskou sílu, um a čas), se tváříme, že mizí beze stopy, zatímco většina z nich zahlcuje zemi odpadem, který tu bude dlouhodobě, v některých případech téměř navždy.

Výstava v Západočeském muzeu v Plzni výstavu: Tajemství půdy – Nálezy z geniz českých a moravských synagog|foto:Pavla Melková, Český rozhlas (5000442)

Ještě víc je utopická představa, že bychom nechávali nepoužívané domy stát na místě a rozpadat se přirozeně časem. Mluvíme-li o městě, tak cena místa je vysoká, někde i vyšší než domu a není možné ji nechat ležet ladem. Je zde také například bezpečnostní aspekt. A také estetický – nicméně i rozpad má vlastní estetiku. Přirozeně stárnoucí (tedy dlouhodobě, nikoli násilně rozpadající se) věci, mohou být krásné. Proto, pokud to není nutné, je někdy lépe jim lidskou rukou nepomáhat – ani k násilnému přeměňování, ani k zániku.

Pokud například při přestavbě starého domu ponecháváme určité části v původní podobě, je v tom kromě šetrnosti skrytá i úcta – podobně jako vědomí posvátnosti vedoucí ke vzniku geniz. Ponecháváme totiž stopy lidí, kteří tu byli před námi, a stejně tak třeba dřeva starých stromů, jež tu také před námi žily, kamenů, které se usazovaly miliony let, cihel, které někdo bral do ruky... A samozřejmě času, k němuž cítíme respekt a který se otiskuje v rozpukání, vyblednutí, zešednutí, obroušení, znepravidelnění... Staré věci také viditelně či skrytě nesou sdělení, které hovoří i k dnešku – nápisy na průčelí, symboly ve štucích fasád, vyřezávané v trámech, vytesané do kamenů.

Nic z toho nemusí mít tzv. památkovou hodnotu v institucionálním slova smyslu, tedy historickou a umělecko-řemeslnou. Jedná se o hodnotu lidského, přírodního a zemského času. Které bychom měli dopřát čas dlouhého rozpadu – protože to totiž zároveň znamená čas dlouhého života.