Propojení vnitřku a vnějšku v dílech Magdaleny Abakanowiczové a Marie Bartuszové. Pavla Melková hledá jejich paralely v architektuře

Textilní tkané Abakany Magdaleny Abakanowiczové jsou vnějším obalem, jakousi kůží, vybízejí ale vnímat je naopak, spíše jako rub vnitřního světa. Abakanowiczová v nich nabízí tzv. umění otevřené formy, či bychom mohli říci imerzivní, tedy takové, které divák nevnímá z odstupu zvenčí, ale vstupuje dovnitř, resp., jako u imerzivního umění je vnímá skrze sebe.

Maria Bartuszová pracuje s opačným procesem tvorby. Oproti Abakanowiczové, kde forma, která ve výsledku působí tvrdě a pevně, vznikala z měkkosti tkaní poddajných vláken, tvary objektů Bartuszové vznikaly nalitím a zatvrdnutím sádry do formy, pro kterou používala balónky nebo například kondomy. Jejich forma je tím pádem ale zároveň sama tvárná, takže se jedná o jakési přizpůsobení se vnitřku formě, ale současně formy vnitřku. Někdy sádra vyplnila celou formu, jindy ale z ní Bartuszová pomocí vnitřních vrstev vytvořila naopak skořápku s dutinou. Takže prázdno ve skořápkách je bývalé plno. Dalo by se chápat jako obracení plna a prázdna naruby. Všechny její objekty tak vlastně, stejně jako u Abakanowiczové, svojí určitou dvojznačností kladou otázky o vztahu vnitřního a vnějšího a jejich propojení. 

Vztah mezi člověkem, přírodou a architekturou

Takové otázky dnes nabývají na významu, protože celková společenská atmosféra se nese v duchu přehodnocování vztahu mezi člověkem a prostředím, zejména přírodou. Jejich vztah byl dlouho vnímán jako vzájemně se vymezující, navíc ze strany člověka vůči přírodě kořistný. Dnes ale začínáme chápat, že v hlubší rovině jsme nedílně propojeni, a že záhuba přírody jde ruku v ruce se záhubou člověka. A tak hledáme způsoby, jak se k sobě přiblížit, prolnout a pocítit to i v každodenním životě.

I architektura v uplynulých letech – zejména od druhé půli minulého století – reprezentovala oddělení od přírody, stala se často i symbolem právě oné nadřazenosti a jednostranného braní si bez vracení.

Část současné architektury se chová velmi uzavřeně, až autisticky. Budovy jsou zahleděné do sebe sama a je jim jedno, co se děje okolo nich. Čím víc ale dokáže architektura navazovat vztah s okolím, propojovat se s ním, tím lépe pak přispívá kvalitě ulice, města, krajiny. Zajímavá je ale vždy otázka, nakolik je tento vztah reciproční, to znamená, zda například dům propojený s přírodou ji pouze nevyužívá, ale také díky tomuto propojení jí něco vrací.