Jsme dnes moderní? V Laichterově domě si připomínají 100 let úmrtí Jana Kotěry formou neformální oslavy jeho života

Pojem „moderní“ ale byl chápán jinak v Kotěrově, a jinak v naší době. V jejím kontextu je třeba zajímavé, nakolik se Wagnerovo hodnocení modernosti architektury opírá o vizualitu, zejména fasád a to především v otázce dekorativnosti. Z dnešního pohledu nás také může zarazit její až militantní rétorika, postavená na boji – zejména proti všemu starému. Čteme věty jako: „Moderna pronikla vítězně téměř všudy. Hromadně přecházeli nepřátelé jako přeběhlíci do tábora a nejlepší jich bojovníci, když seznali, že štít eklekticismu a ,intimity‘, jejž drželi na chranu před útokem moderny, byl přece jenom z papíru“. Je nasnadě, že v kontextu dnešní doby, která se snaží cesty architektury hledat spíše formou vzájemného naslouchání, dohody a spolupráce, by tehdejší rétorika pravděpodobně neuspěla.

Laichterův dům architekta Jana Kotěry|foto:Pavla Melková, Český rozhlas

Můžeme se ptát, zda pro nás „moderní“ znamená nový, ve smyslu jiný, nebo pokrokový, jako pro Jana Kotěru a jeho současníky? Osobně bych v kontextu dneška především volila jiný pojem – současný. Použitý ve smyslu, jak by měla – mohla – architektura nejenom současnost ztělesňovat, ale také reprezentovat její podstatu anebo dokonce ideál či etický imperativ.

Jako zastřešující změna se jeví odklon od bezmeznosti, která od půle minulého století produkovala okázalé efektní stavby, co do objemu i výrazu, které vyjadřovaly přesvědčení o právu mít vše, co chci, a mít mohu. O právu vytěžit k tomu přístupné zdroje na maximum a nemyslet v tomto smyslu na budoucí generace. 

Nové, jiné, pokrokové, tedy moderní, dnes už nemusí a nemá znamenat rozsáhlejší, efektivnější, početnější – zejména v kontextu konzumu. Dnešní moderní architektura by například měla využívat minimálního kusu země ke splnění přiměřených potřeb kvality života. Stejně tak spotřebovávat pro provoz i výstavbu minimum zdrojů a pracovat s těmi lokálními a obnovitelnými. Vrací se i důležitost místních řemesel. Stále důležitějšími vlastnostmi se stávají odolnost a adaptabilita. Jednotlivá stavba by vždy kromě splnění vlastních potřeb měla využít všechny možnosti, jak zároveň pomáhat širšímu okolí.

Nejdůležitější vlastností architektury už také není jen být užitečná, ale současně neškodit. Na druhou stranu by ale bylo chybou vystačit si nejen s užitečností, ale nakonec i s pouhým neškoděním. Rezignovat na potenciál architektury obohacovat lidský život. Možná je v tomto smyslu v dnešní době klíčem akcent, kromě existenční, také na prožitkovou a existenciální rovinu. A v ní se dostává ke slovu také krása, jejíž význam není o nic menší, než v době Josefa Wagnera či Jana Kotěry.