Psychologie prostoru. Skrze jaké vlastnosti architektury se identifikujeme s prostředím?
V Londýnské Hayward Gallery nedávno proběhla výstava anglického sochaře Mika Nelsona s názvem Extincion Beckons, která uměleckým způsobem pracuje s psychologií prostoru. Nelson vytváří fiktivní prostředí fiktivních příběhů, sestavuje je ale ze skutečných starých předmětů, konstrukcí, materiálů. Znepokojivost je v tom, že se divák ve fiktivním světě ocitá fyzicky, nikoli v počítačové realitě.
Objekty vyvolávají vzpomínky nebo abstraktní pocity
Výstava se snaží evokovat příběhy života skrze fyzické objekty, které na jednu stranu vyvolávají konkrétní asociace z historie, na druhé straně ale také v každém návštěvníkovi evokují jeho osobní zážitky. Jedná se tedy pravděpodobně o universální vlastnosti prostoru a to nás přivádí k otázce, jak na lidi působí prostředí, tudíž i architektura.
Nelson sice vychází z prostorových situací – konstruuje například fiktivní modely místností, ale to, co v nás oživuje vzpomínky na naše soukromé příběhy pravděpodobně nejsou základní vlastnosti prostoru, jako velikost či proporce místnosti, umístění a tvary oken či dveří, ale často jen detail.
O jaké vlastnosti se tedy jedná? A jak můžeme jako architekti napomoci situaci, která člověku utkví, propojí se s důležitým zážitkem, zpevní vzpomínku? Klíč by mohl být například v tom, navrhovat prostor architektury nikoli primárně jako designovou formu, ale jako vytvoření kulis pro děje a pocity, které si – obecně – dokážeme už na začátku představit a snažit se tak nabídnout pro ně rámec, který by je nejen umožňoval, ale také inicioval.
Může se jednat o vlastnosti jako třeba průhledy, ať už v interiéru, či exteriéru. Propojení, která dávají příležitost ke vzniku vztahů samotného prostoru.
Prostory – materiály – na kterých mohou ulpívat stopy stárnutí
A možná by pro začátek stačilo snažit se, aby architektura vůbec nějakými vjemovými nuancemi disponovala, protože řada současných staveb je o ně zcela ochuzená. Což souvisí také se způsobem jejich vzniku. Jsou-li jen výsledkem mechanických adicí – typologických, konstrukčních, finančních, apod., za kterými celou dobu vlastně nebyl vidět člověk. Nezanedbatelným předpokladem je pravděpodobně i samotná osoba architekta. Jeho schopnost sám, jako uživatel prostředí, vůbec tyto jemné nuance vnímat a prožít si je. Chce-li architekt lidem vytvořit příležitosti pro identifikaci s místem, tak nezbývá, než začít přes vlastní prožitky.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Arnošt Lustig: Kůstka, dívka z Prahy. O silné touze přežít a dočkat se konce války za každou cenu
-
Otakar Brůna, Zdeněk Zábranský: Hra soudního rady Wendlera. Kostka a Adamíra převrací vzorce chování
-
David Attenborough: Výpravy do divočiny. Vyprávění z cest do Paraguaye ke 100. narozeninám autora
-
Povídky z edice Život kolem nás. Prózy Mandlera, Dvořáka, Holuba, Pekárka, Trefulky a Mináče
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
