Psychologie prostoru. Skrze jaké vlastnosti architektury se identifikujeme s prostředím?
V Londýnské Hayward Gallery nedávno proběhla výstava anglického sochaře Mika Nelsona s názvem Extincion Beckons, která uměleckým způsobem pracuje s psychologií prostoru. Nelson vytváří fiktivní prostředí fiktivních příběhů, sestavuje je ale ze skutečných starých předmětů, konstrukcí, materiálů. Znepokojivost je v tom, že se divák ve fiktivním světě ocitá fyzicky, nikoli v počítačové realitě.
Objekty vyvolávají vzpomínky nebo abstraktní pocity
Výstava se snaží evokovat příběhy života skrze fyzické objekty, které na jednu stranu vyvolávají konkrétní asociace z historie, na druhé straně ale také v každém návštěvníkovi evokují jeho osobní zážitky. Jedná se tedy pravděpodobně o universální vlastnosti prostoru a to nás přivádí k otázce, jak na lidi působí prostředí, tudíž i architektura.
Nelson sice vychází z prostorových situací – konstruuje například fiktivní modely místností, ale to, co v nás oživuje vzpomínky na naše soukromé příběhy pravděpodobně nejsou základní vlastnosti prostoru, jako velikost či proporce místnosti, umístění a tvary oken či dveří, ale často jen detail.
O jaké vlastnosti se tedy jedná? A jak můžeme jako architekti napomoci situaci, která člověku utkví, propojí se s důležitým zážitkem, zpevní vzpomínku? Klíč by mohl být například v tom, navrhovat prostor architektury nikoli primárně jako designovou formu, ale jako vytvoření kulis pro děje a pocity, které si – obecně – dokážeme už na začátku představit a snažit se tak nabídnout pro ně rámec, který by je nejen umožňoval, ale také inicioval.
Může se jednat o vlastnosti jako třeba průhledy, ať už v interiéru, či exteriéru. Propojení, která dávají příležitost ke vzniku vztahů samotného prostoru.
Prostory – materiály – na kterých mohou ulpívat stopy stárnutí
A možná by pro začátek stačilo snažit se, aby architektura vůbec nějakými vjemovými nuancemi disponovala, protože řada současných staveb je o ně zcela ochuzená. Což souvisí také se způsobem jejich vzniku. Jsou-li jen výsledkem mechanických adicí – typologických, konstrukčních, finančních, apod., za kterými celou dobu vlastně nebyl vidět člověk. Nezanedbatelným předpokladem je pravděpodobně i samotná osoba architekta. Jeho schopnost sám, jako uživatel prostředí, vůbec tyto jemné nuance vnímat a prožít si je. Chce-li architekt lidem vytvořit příležitosti pro identifikaci s místem, tak nezbývá, než začít přes vlastní prožitky.
Související
-
Propojení vnitřku a vnějšku v dílech Magdaleny Abakanowiczové a Marie Bartuszové
M. Abakanowiczová a M. Bartuszová momentálně vystavují svá díla v Londýnské Tate Modern. Jejich tvorbu spojuje zkoumání vztahu vnitřku formy k jejímu vnějšku a naopak.
-
Jsme dnes moderní? V Laichterově domě si připomínají 100 let úmrtí Jana Kotěry výjimečnou událostí
26. dubna se od 18:30 v Laichterově domě koná událost, jejíž téma je založené na knize Moderní architektura od Kotěrova učitele Otty Wagnera.
-
Zvuk v prostoru je řečí doteků. Galerie 8smička představuje mezinárodní výstavu Místa chvění
Mezinárodním složení umělců v rámci výstavy Místa chvění ohledává, jakým způsobem se zvuk podílí na formování prostředí a jeho vnímání.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
