Psychologie prostoru. Skrze jaké vlastnosti architektury se identifikujeme s prostředím?
V Londýnské Hayward Gallery nedávno proběhla výstava anglického sochaře Mika Nelsona s názvem Extincion Beckons, která uměleckým způsobem pracuje s psychologií prostoru. Nelson vytváří fiktivní prostředí fiktivních příběhů, sestavuje je ale ze skutečných starých předmětů, konstrukcí, materiálů. Znepokojivost je v tom, že se divák ve fiktivním světě ocitá fyzicky, nikoli v počítačové realitě.
Objekty vyvolávají vzpomínky nebo abstraktní pocity
Výstava se snaží evokovat příběhy života skrze fyzické objekty, které na jednu stranu vyvolávají konkrétní asociace z historie, na druhé straně ale také v každém návštěvníkovi evokují jeho osobní zážitky. Jedná se tedy pravděpodobně o universální vlastnosti prostoru a to nás přivádí k otázce, jak na lidi působí prostředí, tudíž i architektura.
Nelson sice vychází z prostorových situací – konstruuje například fiktivní modely místností, ale to, co v nás oživuje vzpomínky na naše soukromé příběhy pravděpodobně nejsou základní vlastnosti prostoru, jako velikost či proporce místnosti, umístění a tvary oken či dveří, ale často jen detail.
O jaké vlastnosti se tedy jedná? A jak můžeme jako architekti napomoci situaci, která člověku utkví, propojí se s důležitým zážitkem, zpevní vzpomínku? Klíč by mohl být například v tom, navrhovat prostor architektury nikoli primárně jako designovou formu, ale jako vytvoření kulis pro děje a pocity, které si – obecně – dokážeme už na začátku představit a snažit se tak nabídnout pro ně rámec, který by je nejen umožňoval, ale také inicioval.
Může se jednat o vlastnosti jako třeba průhledy, ať už v interiéru, či exteriéru. Propojení, která dávají příležitost ke vzniku vztahů samotného prostoru.
Prostory – materiály – na kterých mohou ulpívat stopy stárnutí
A možná by pro začátek stačilo snažit se, aby architektura vůbec nějakými vjemovými nuancemi disponovala, protože řada současných staveb je o ně zcela ochuzená. Což souvisí také se způsobem jejich vzniku. Jsou-li jen výsledkem mechanických adicí – typologických, konstrukčních, finančních, apod., za kterými celou dobu vlastně nebyl vidět člověk. Nezanedbatelným předpokladem je pravděpodobně i samotná osoba architekta. Jeho schopnost sám, jako uživatel prostředí, vůbec tyto jemné nuance vnímat a prožít si je. Chce-li architekt lidem vytvořit příležitosti pro identifikaci s místem, tak nezbývá, než začít přes vlastní prožitky.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Julien Green: Bratr František. Román o životě velikána středověkého mnišství
-
Lucie Faulerová: Smrtholka. Téma rodinné tragédie zabalené do jemného humoru
-
Marie Zelbová: Táňa Praha 3 Žižkov. Krásy a hrůzy dětství prožitého v bytě otevřeném všem přátelům
-
Václav Havel: Audience. Nové zpracování s Trojanem a Myšičkou v hlavních rolích
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
