Architektura – opravdu všem? Nová expozice v Národní galerii postrádá zastřešující kritické zhodnocení doby ve všech souvislostech

31. leden 2023

Ve Veletržním paláci se nedávno otevřela nová expozice Architektura všem, mapující období 1956–1989. Má dvě úrovně – jednou jsou samotné stavby, druhou pak jejich zasazení do společenského kontextu doby – protože z ní architektura přímo vyvěrá, reaguje na ní a spoluvytváří ji.

První rovina je předvedena výborně – objekty jsou smysluplně vybrané, srozumitelně představené a i výtvarná instalace a grafika výstavy jsou efektní. Jedná se většinou o výjimečné a kvalitní stavby, vidíme zde například Československý pavilon na EXPU 58, vysílač na Ještědu, dům ČKD v Praze Na Můstku, Obchodní dům Ještěd v Liberci, Novou Scénu Národního divadla, hotel Thermal v Karlových Varech, Veletržní palác, či například Hlavní nádraží v Praze, na jehož proměnu je nyní vypsaná architektonická soutěž a bude otázka, jak se nový návrh vyrovná s hodnotami původní budovy architektky Aleny Šrámkové.

František Cubr, Josef Hrubý, Zdeněk Pokorný. Československý pavilon na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Novodur a plexisklo. Model. 14 x 84 x 84 cm

Zarážející je ale skutečnost, že výstava nezhodnocuje architekturu doby komplexně. A vysloveně znepokojující je způsob, jak interpretuje společenské dobové souvislosti. Zahraniční návštěvník, nepoučený o historii Československa, by ze zastřešujících doprovodných textů mohl nabýt dojem, že období 1956–1989, tedy doba komunismu, bylo po všech stránkách, nejen architektury, nejzářivější a nejšťastnější etapou v dějinách země.

Úplně chybí zastřešující kritické zhodnocení ve všech souvislostech. Téměř žádná zmínka o tom, že tato doba byla především obdobím totality a nesvobody a zadavatelem vystavených staveb byl nemorální režim. Hodnocení vyznívá povětšinou pozitivně, dokonce i odkazy k vlivům ze Sovětského svazu zní téměř pochvalně, a s nadsázkou řečeno můžeme mít chvílemi dojem, že čteme jakousi tehdejší agitku.

Byla architektura opravdu pro všechny?

Čtěte také

A co ti různě pronásledovaní režimem, kteří byli zavření, nemohli dělat svojí práci, neměli prostředky, bydleli v posléze zbouraných historických částech a skončili na nelidských panelových sídlištích, či o domy rovnou přišli, například při nucené emigraci? Anebo jen ti, kteří se nechtěli zúčastňovat ideologické zinscenovanosti v kultuře, práci, společenském životě, atd., atd.? Opravdu byla i pro ně?

Pokud bychom mapovali dané období komplexně, nemůžeme pominout, že i když řada staveb byla i výjimečně kvalitních, tak zároveň některé měly negativní vliv na okolí, na veřejný prostor a často i rozsáhlý urbanismus – ty, které nectily kontext místa a viděly jen samy sebe, jako autonomní a sebestředný objekt. Stejně jako katastrofální dopad tehdejšího plánování na historickou substanci měst i na nový urbanismus. Plošné asanace historických částí, kdy kromě ztráty jednotlivých objektů byly vymazány celé urbanistické struktury, které byly nahrazeny rozvolněným modernistickým urbanismem s nefungujícími veřejnými prostranstvími.

Spustit audio

Související