Autenticita a symbolika svatých míst. Proč síla duchovních prožitků někdy potřebuje fyzický dotek s konkrétním místy?

12 fotografií

Součástí Velikonoc jsou poutě na svatá místa, či obřady na nich. Ty nejvýznamnější se odehrávají ve Svaté zemi. V místech hrobu Panny Marie, cesty na Golgotu, Božího hrobu a dalších. Přitom ale víme, že většina z těchto míst už neexistuje ve své původní podobě, ze staveb v lepším případě zbyly jen základy a často dokonce ani není jisté, kde se dané události skutečně odehrály ani místopisně. Přesto považujeme za důležité při rozjímání či rituálech se jich fyzicky „dotýkat“. Potřeba kontaktu s autentickými místy je přítomná i tehdy, kdy se už jedná jen o symbol – proto jsou svatyně, kaple či kostely často stavěny alespoň v místech posvátných událostí.

Chrám Božího těla v Jeruzalémě|foto:Pavla Melková, Český rozhlas

Zároveň si ve Svaté zemi uvědomíme, že vnímáme-li architekturu jako možný prostředek zachycení myšlenky v prostoru, jakousi kotvu paměti, pak zejména z dlouhodobého pohledu je ještě autentičtějším a významově hlubším základem takového ukotvení sama země. Architektura je proti ní jen nepevnou a nesoudržnou svrchní vrstvou, která se kupí, odlupuje, mění, rozpadá či beze stopy mizí.

Kostel Zesnutí Panny Marie v Jeruzalémě|foto:Pavla Melková, Český rozhlas

V honosné stavbě Chrámu Božího hrobu v Betlémě je skutečným důvodem jeho existence, a také hlavní příčinou jeho navštěvování, obestavěný výstupek skály Golgoty, místa, kde byl podle Nového zákona ukřižován Kristus. Stejně tak je v kostele s hrobem Panny Marie na Olivové hoře nositelem hlavního významu samotný kámen – skalní hrobka.

Svatá země byla a je cílem poutníků. A lépe než jinde zde vidíme rozdíl mezi poutníkem a turistou. Poutník bývá ten, kdo se skutečně dotýká, tělem i vědomím, a současně ten, který je dotekem také dotčen. Slovo poutník obsahuje v archetypálním významu také pojem pouto, tj. navazování vztahu. Turista oproti tomu místo v tomto smyslu často míjí – sice ho konzumujíc, ve skutečnosti ale bez opravdového doteku. 

Přítomnost poutníků má pro svatá místa velký význam, protože je svým způsobem ustavuje a upevňuje. Vytváří další svébytné vrstvy skutečnosti, která může být v důsledku neustálého opakování „skutečnější“ než původní realita sama. Jak říká Milan Machovec, „je zcela možno představit si, že božstvo neexistuje, že však naším vzpínáním k smysluplnosti existence ve vesmíru vzniká“.