Autenticita a symbolika svatých míst. Proč síla duchovních prožitků někdy potřebuje fyzický dotek s konkrétním místy?
Obsahem velikonočních svátků je připomenutí příběhu Kristova života, na kterém je založená myšlenková podstata křesťanství. A pokud se zabýváme tím, jakou úlohu hraje architektura v životě a ve společnosti, tak se jedná o dobrý příklad pro zamyšlení se nad otázkou, nakolik čistě duchovní myšlenky potřebují pro jejich uchování a připomínání si také materii – fyzický objekt či místo.
Součástí Velikonoc jsou poutě na svatá místa, či obřady na nich. Ty nejvýznamnější se odehrávají ve Svaté zemi. V místech hrobu Panny Marie, cesty na Golgotu, Božího hrobu a dalších. Přitom ale víme, že většina z těchto míst už neexistuje ve své původní podobě, ze staveb v lepším případě zbyly jen základy a často dokonce ani není jisté, kde se dané události skutečně odehrály ani místopisně. Přesto považujeme za důležité při rozjímání či rituálech se jich fyzicky „dotýkat“. Potřeba kontaktu s autentickými místy je přítomná i tehdy, kdy se už jedná jen o symbol – proto jsou svatyně, kaple či kostely často stavěny alespoň v místech posvátných událostí.
Zároveň si ve Svaté zemi uvědomíme, že vnímáme-li architekturu jako možný prostředek zachycení myšlenky v prostoru, jakousi kotvu paměti, pak zejména z dlouhodobého pohledu je ještě autentičtějším a významově hlubším základem takového ukotvení sama země. Architektura je proti ní jen nepevnou a nesoudržnou svrchní vrstvou, která se kupí, odlupuje, mění, rozpadá či beze stopy mizí.
V honosné stavbě Chrámu Božího hrobu v Betlémě je skutečným důvodem jeho existence, a také hlavní příčinou jeho navštěvování, obestavěný výstupek skály Golgoty, místa, kde byl podle Nového zákona ukřižován Kristus. Stejně tak je v kostele s hrobem Panny Marie na Olivové hoře nositelem hlavního významu samotný kámen – skalní hrobka.
Svatá země byla a je cílem poutníků. A lépe než jinde zde vidíme rozdíl mezi poutníkem a turistou. Poutník bývá ten, kdo se skutečně dotýká, tělem i vědomím, a současně ten, který je dotekem také dotčen. Slovo poutník obsahuje v archetypálním významu také pojem pouto, tj. navazování vztahu. Turista oproti tomu místo v tomto smyslu často míjí – sice ho konzumujíc, ve skutečnosti ale bez opravdového doteku.
Přítomnost poutníků má pro svatá místa velký význam, protože je svým způsobem ustavuje a upevňuje. Vytváří další svébytné vrstvy skutečnosti, která může být v důsledku neustálého opakování „skutečnější“ než původní realita sama. Jak říká Milan Machovec, „je zcela možno představit si, že božstvo neexistuje, že však naším vzpínáním k smysluplnosti existence ve vesmíru vzniká“.
Související
-
Proč se nevzdávat pojmu angažovanost navzdory jeho anihilaci propagandou komunistického režimu?
V nakladatelství Arbor vitae vyšla rekapitulace díla architekta Miroslava Masáka, které není představeno jenom skrze realizace, ale také na základě jeho životních rolí.
-
Střet barbarství s kulturou, destrukce s tvořením. Odehrávají se okolo nás stále v různých podobách
Ve válce na Ukrajině nyní vidíme, jak rozdílný je přístup Ruska k hodnotě lidského života. A hned za ním následuje stejně barbarský přístup ke kulturním hodnotám.
-
Umělecká díla by se měla podílet na vytváření veřejných prostranství a zvyšovat jejich kvalitu
Svoje sochy chápal jako součást kontinua prostoru. Japonsko-americký umělec Isamu Noguchi tyto myšlenky realizoval celým svým dílem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
