Socha existuje, aby dala význam prostoru. Umělecká díla by se měla podílet na vytváření veřejných prostranství a zvyšovat jejich kvalitu

15. březen 2022

V poslední době byla řada uměleckých děl v Praze a dalších městech umístěná na veřejná prostranství způsobem, který vyvolává oprávněnou kritiku. Většinou je to proto, že k místu nemají žádný vztah a spíše ho využily jako galerijní podstavec pro sebe sama. 

V roce 2018 jsme s kolegy v Kanceláři veřejného prostoru IPR proto vydali knihu Umělecká díla na veřejných prostranstvích, která je jakýmsi manuálem, ukazujícím, jak umísťovat umění do veřejného prostoru tak, aby výsledek byl kvalitní. Zdůrazňuje, že umělecké dílo by nemělo chápat veřejný prostor jen jako prostředek prezentování sebe sama, ale být spolupracující součástí celku. 

Pro Isamu Noguchiho byly myšlenky jako kritéria kvality přirozené

Svoje sochy chápal jako součást kontinua prostoru. Věřil, že socha je „vnímání prostoru, kontinuum naší existence“. Že „úkolem sochaře je utvářet prostor“, nebo že „všechno je socha“, stejně tak že „socha existuje, aby dala význam prostoru“. Programově tyto úvahy vtělil do Garden Museum v New Yorku, kde měl původně ateliér, a které otevřel v roce 1985 pro veřejnost. Nazýval ho „metaforou světa, která ukazuje, jak se umělec může pokusit ovlivnit, jaký svět bude.“

Isamu Noguchi: Red Cube, New York

Noguchi vytvořil mimo jiné množství objektů do veřejných prostranství celého světa. A často v nich, stejně jako v Garden Museum, vidíme napětí mezi místem na zemi - vyznačeným uměleckým dílem, a jeho vztahem k vesmíru. Noguchi patřil ke generaci ovlivněné změnou myšlení, způsobenou fotografií země z vesmíru z Apolla 17 v roce 1972. Viděl svoje díla současně ze země i z kosmu, a skrze ně hledal jejich vzájemný vztah.

Jako příklad můžeme uvést třeba Red Cube na Brodway. Kostka z červené lakované oceli reaguje na okolní věžáky – táhne pohled vzhůru do výšky. Skrze kruhový otvor propojuje domy s okolním náměstím. Tím, že nejistě balancuje na špici, je ale spíše svorníkem-otázkou, než svorníkem-odpovědí.

Noguchi se věnoval i vytváření dětských hřišť, jako například v Piedmont Park v Atlantě. Říkal, že „hřiště považuje za základ tvarů a funkcí; jednoduché, tajemné a evokující; tedy vzdělávací." Dětem nejen zpřístupňoval umění, ale zároveň se skrze něj snažil předat různé vrstvy poznání o světě. 

Čtěte také

Zároveň ale i řadu jeho dalších soch lze nazvat pobytovými objekty, protože umožňují, resp. vyzývají k dotýkání, zkoumání, prolézání. Objekt Slide Mantra funguje na principu klouzačky, její podoba ale vyvolává existenciální prožitek. Tato směs vážného a hravého je obsažena v Noguchiho slovech, že „socha bude dokončena, až ji děti vyleští svými kalhotami, když budou klouzat dolů“. 

Na podobných principech vytvářel i velké landscapové objekty, jako třeba Moerenuma Park v Sapporu v Japonsku. Říkal jim imaginární krajiny a chápal je jako „prostředí vytvořené k tomu, aby změnilo vnímání naších horizontů, stimulací představivosti“.

Spustit audio

Související