Architektura může propojovat naši existenci s universem. Pavla Melková přibližuje vliv prostředí na kvalitu života

24. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vlastní dům Alvara Aalto, Helsinky

Prostředí, ve kterém se každodenně pohybujeme, má pro náš život větší význam, než si mnohdy uvědomujeme. Abychom mohli ovlivňovat jeho kvalitu, musíme ale nejdřív tento vliv vidět, cítit a chápat. Architektka Pavla Melková v pravidelném cyklu každé druhé úterní odpoledne představí situace, stavby, či například kulturní a společenské události, které ukazují, jakým způsobem architektura a prostředí obecně může utvářet kvalitu života.

Nobelova cena za architekturu neexistuje. Její obdobou je Pritzkerova cena, které se někdy říká právě Nobelova cena za architekturu. V udělení poslední Nobelovy ceny za literaturu, kterou minulý měsíc získala básnířka Louise Glück, ale můžeme najít i odkaz, vztahující se k významu prostředí okolo nás, a tedy i architektury, pro náš život.

Love House, Tokyo, Takeshi Hosaka

Porota zdůvodnila ocenění autorky mimo jiné těmito slovy: „Nezaměnitelný poetický hlas, který díky strohé kráse dává individuální existenci univerzální rozměr“. A dodává, že právě tato schopnost je tím, co lidé v dnešní situaci nejvíce potřebují. Jinými slovy nám říká, že k tomu, abychom lépe chápali, co je pro náš život podstatné, abychom ho dokázali nejen žít plně, ale také ho vůbec unést, nám může pomoci poezie. Ale poezie není jen báseň, je jí cokoli, co k nám promlouvá způsobem, kterým nás hluboko zasáhne.

Tím může být i architektura, bytí v architektuře. Taková, která nás osloví, která se stane obohacujícím partnerem každodenních i výjimečných situací. I ona může, jak řekla porota Nobelovy ceny „dávat individuální existenci universální rozměr.“

The Noguchi Museum, New York, Isamu Noguchi

 Při čtení básně Louise Glück, Presque isle ze sbírky Divoký kosatec, se každému z nás vynořují v hlavě vlastní obrazy; domu, pokoje, okna, stolu – a s nimi situace pro jeho život důležité.

„V každém životě se najde jedna dvě takové chvíle.
V každém životě je někde pokojík u moře či v horách.
Na stole mísa meruněk. Pecky v bílém popelníku.
Jako v každé vzpomínce, toto byly podmínky smlouvy:
záchvěv slunečního světla na tvé tváři,
můj prst tisknoucí tvé rty.
Modrobílé stěny; nízký sekretář, trochu oprýskaný.
Ten pokoj dosud jistě existuje, ve čtvrtém patře,
s malým balkónem a výhledem na oceán.
Bílý čtvercový pokoj, svrchní přikrývka shrnutá přes pelest.
Nerozplynul se zpět do nicoty, do skutečnosti.
Skrze otevřené okno voněl jódem mořský vzduch.
Brzy ráno: muž volá malého chlapce z vody.
Ten malý chlapec – dnes by měl dvacet let.
Kolem tvého obličeje proudy vlhkých vlasů s kaštanovými prameny.
Mušelín, záblesk stříbra. Těžká váza plná bílých pivoněk.“

Louise Glück, Presque isle ze sbírky Divoký kosatec

Jaký dům, jaké místo, jaká architektura může být místem takových prožitků? Často ta na první pohled nenápadná. Ve skutečnosti ale pečlivě promýšlená. Taková, kde si architekt, či stavitel, při vymýšlení formy nejprve představoval právě chvíle života, které se zde budou odehrávat. A chceme-li takovou architekturu objevit a ocenit, musíme se zabývat nejen jejím stylem a formou, ale také situacemi, které dokáže vytvořit.

autor: Pavla Melková
Spustit audio