Dialog umění s architekturou. Bienále v Benátkách přináší vícero výstav, které nabízí silné téma ke konfrontaci

12 fotografií

Asi nejexplicitněji vede dialog Anselm Kiefer, který v jednom ze sálů Palazzo Ducale předsadil svá velká plátna před původní monumentální obrazy s  heroickými motivy zobrazujícími slávu Benátek. A Benátky jsou pro něj i metaforou, vůči které staví dnešní podobu politiky, společnosti – založené na stále stejných strukturách. Spálené vinice a knihy jsou symboly zmařeného, ale i znovu stvořeného. Symbolem bohatství se v naší době stávají nákupní vozíky naplněné nesmysly, ale také dnešním zlatem – uhlím. Namísto oslavných obrazů historických bitev zbývá jen nebe chrlící samotné olovo (symbol kulek), které pokrývá moře i zemi.

Anselm Kiefer, výstava Questi scritti, quando verranno bruciati, daranno finalmente un po’ di luce. Palazzo Ducale, Benátky|foto:Pavla Melková, Český rozhlas (5000442)

Podobně adresně reaguje i Anish Kapoor v Accademii, kde vede dialog kromě architektury galerie také s uměleckými díly sbírky, v níž jsou obsaženy obrazy Tintoretta, Veroneseho či Giorgioneho. Jedním z momentů, kde se s renesančními malíři setkává, je například způsob použití barvy. Sytá tíha barvy renesančních obrazů vytváří hmotu, prostor. Hluboká temná černá proti svítivé červeni ztělesňují dynamiku - gest, situací, významů. A Kapoor jde ještě o krok dál. Červeň se stává skutečnou hmotou, která zaplňuje prostor – jako v paláci Manfrin, a černá (barva Vantablack, která pohlcuje 99, 96 % viditelného světla) naopak prostor anuluje, stává se skutečným prázdnem, bezednou hloubkou, stejně jako v černi stínů obrazů. 

Čtěte také

Benátské bienále je letos bez české účasti. Československý pavilon je v dezolátním stavu

Danh Vo vede dialog s prostory paláce Querini Stampalia, kde před dekorativní zobrazení přírody staví fotografie skutečných rostlin. Vidíme kontrast mezi umělým zobrazením přírody – které bychom mohli chápat tak, že její krásu lidé tehdejší doby neuměli vnímat bezprostředně, ale jen zidealizovanou. A dnes naopak vnímáme, že o stále rozsáhlejší vrstvy reálné přírody přicházíme, a že bychom si jí měli vážit, učit se jí vidět a chránit. 

Antony Gormley v Negozio Olivetti vede především dialog s díly již nežijícího Lucia Fontany, jejich rozhovor se ale v kontextu interiéru Carla Scarpy stává rovnocenným trojhlasem. Fontana jde ještě dál než Kapoor či renesanční obrazy, temnotu nemaluje, ale nahlíží do ní prořezaným plátnem. Scarpa výborně ovládal postupné rozdrobení měřítka až k nejjemnějšímu detailu – který se ale paradoxně stává právě oním „úchytem“, přes který jsme schopni uchopit rozlehlost – paláců, a tady i celého monumentálního náměstí. Podobně některé postavy Antonyho Gormleyho, jsou složené z jakýchsi základních tvarových atomů, které má společné mikro i makrosvět, a dokáží tak propojovat lidský rozměr s rozlehlostí prostoru.