Dialog umění s architekturou. Bienále v Benátkách přináší vícero výstav, které nabízí silné téma ke konfrontaci
Letos se v Benátkách sešlo více výstav, kde vidíme dialog umění a architektury. A zajímavé je, že často nereagují jenom na formu architektury, ale také na to, co vypovídá o společnosti, ve které vznikala. Protože výstavy jsou většinou v reprezentativních palácích, nabízí se – vzhledem k tématu bienále – silné téma ke konfrontaci.
Asi nejexplicitněji vede dialog Anselm Kiefer, který v jednom ze sálů Palazzo Ducale předsadil svá velká plátna před původní monumentální obrazy s heroickými motivy zobrazujícími slávu Benátek. A Benátky jsou pro něj i metaforou, vůči které staví dnešní podobu politiky, společnosti – založené na stále stejných strukturách. Spálené vinice a knihy jsou symboly zmařeného, ale i znovu stvořeného. Symbolem bohatství se v naší době stávají nákupní vozíky naplněné nesmysly, ale také dnešním zlatem – uhlím. Namísto oslavných obrazů historických bitev zbývá jen nebe chrlící samotné olovo (symbol kulek), které pokrývá moře i zemi.
Podobně adresně reaguje i Anish Kapoor v Accademii, kde vede dialog kromě architektury galerie také s uměleckými díly sbírky, v níž jsou obsaženy obrazy Tintoretta, Veroneseho či Giorgioneho. Jedním z momentů, kde se s renesančními malíři setkává, je například způsob použití barvy. Sytá tíha barvy renesančních obrazů vytváří hmotu, prostor. Hluboká temná černá proti svítivé červeni ztělesňují dynamiku - gest, situací, významů. A Kapoor jde ještě o krok dál. Červeň se stává skutečnou hmotou, která zaplňuje prostor – jako v paláci Manfrin, a černá (barva Vantablack, která pohlcuje 99, 96 % viditelného světla) naopak prostor anuluje, stává se skutečným prázdnem, bezednou hloubkou, stejně jako v černi stínů obrazů.
Čtěte také
Danh Vo vede dialog s prostory paláce Querini Stampalia, kde před dekorativní zobrazení přírody staví fotografie skutečných rostlin. Vidíme kontrast mezi umělým zobrazením přírody – které bychom mohli chápat tak, že její krásu lidé tehdejší doby neuměli vnímat bezprostředně, ale jen zidealizovanou. A dnes naopak vnímáme, že o stále rozsáhlejší vrstvy reálné přírody přicházíme, a že bychom si jí měli vážit, učit se jí vidět a chránit.
Antony Gormley v Negozio Olivetti vede především dialog s díly již nežijícího Lucia Fontany, jejich rozhovor se ale v kontextu interiéru Carla Scarpy stává rovnocenným trojhlasem. Fontana jde ještě dál než Kapoor či renesanční obrazy, temnotu nemaluje, ale nahlíží do ní prořezaným plátnem. Scarpa výborně ovládal postupné rozdrobení měřítka až k nejjemnějšímu detailu – který se ale paradoxně stává právě oním „úchytem“, přes který jsme schopni uchopit rozlehlost – paláců, a tady i celého monumentálního náměstí. Podobně některé postavy Antonyho Gormleyho, jsou složené z jakýchsi základních tvarových atomů, které má společné mikro i makrosvět, a dokáží tak propojovat lidský rozměr s rozlehlostí prostoru.
Související
-
Asambláž prostoru. Jak dva autoři vytvářejí nový celek rozdílnými způsoby?
Rekonstrukce Procuratie Vecchie v Benátkách architekta Davida Chiperfielda, a výstava Louise Nevelson tamtéž, se potkávají v asambláži prostoru.
-
Svatá místa. Proč síla duchovních prožitků někdy potřebuje fyzický dotek s konkrétním místy?
Obsahem Velikonoc je připomenutí příběhu Kristova života. Nakolik čistě duchovní myšlenky potřebují pro uchování a připomínání si také materii – fyzický objekt či místo?
-
Proč se nevzdávat pojmu angažovanost navzdory jeho anihilaci propagandou komunistického režimu?
V nakladatelství Arbor vitae vyšla rekapitulace díla architekta Miroslava Masáka, které není představeno jenom skrze realizace, ale také na základě jeho životních rolí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
