Marie Nováková: Četba pro časy krize

Jsou to totiž příběhy o tom, že každý si zaslouží přijetí a domov, a že rodina je pojmem nekonečně širokým. O tom, že katastrofy a krize můžou potkat i hodné, veselé a láskyplné lidi a jejich utěšené domovy, a že smutek, strach z budoucnosti a ztráty jsou přirozenou součástí života.  

Čtěte také

Marie Nováková: Kamarádský kontakt starých paní v kupé

Jádro rodiny v muminím údolí sice tvoří maminka, tatínek a syn, ale ve skutečnosti je to společenství mnohem širší a své místo v něm mají příbuzné i nepříbuzné bytosti všech jazyků, ras, pohlaví a charakterů, včetně velkých vzteklounů, náfuků, strašpytlů, fintilů, mluvků a jinak komplikovaných osobností, se kterými není jednoduché vyjít, kteří ale, nedá se svítit, taky potřebují někam patřit.

Tove Jansson není sentimentální, přijetím do velké rodiny v muminím údolí se povahy těchto bytostí nezmění k lepšímu. Ostatně oni přece nejsou nesnesitelní a komplikovaní naschvál, jejich nestandartní povahy nepředstavují žádné neřádstvo, které je třeba napravit. Rodina se díky nim stává pestřejší, zábavnější, tolerantnější a otevřená dalším dosud nepoznaným dobrodružstvím.

Čtěte také

Marie Nováková: O Smolíčkovi

Třeba i dobrodružstvím nebezpečným a skličujícím. To třeba když Muminkův tatínek propadne hluboké existenciální krizi, odstěhuje rodinu na pustý kamenitý ostrov, ze kterého zmizel i strážce majáku, nijak si tím nepomůže, a navíc uvrhne do deprese a úzkosti i své nejbližší. Nebo když se Muminek s přítelem Čenichem dozvědí, že zemi má za pár dnů zničit kometa. Spěchají s poselstvím domů a krajina, kterou putují, jeví známky blížícího se konce, moře vysychá, vzduchem se prohánějí tornáda.

Nakonec se stihnou vrátit k rodině včas, schovat se v jeskyni a naposledy společně povečeřet. Kometa nakonec zemi těsně mine.  Rodina si sice není jistá, jestli svět skončil nebo ne, ale všichni vědí, že to nejhorší je každopádně za nimi, a že si můžou dát poschoďový dort na oslavu.

Čtěte také

Marie Nováková: Pod schodama

V knize Bláznivé léto zaplaví muminí údolí povodeň, rodina nalezne útočiště v divadelní budově, která si klidně pluje na hladině. Nevědí, co to divadlo je, a tak je každou chvíli udivuje, že jablka jsou dřevěná, knihy se nedají otevírat, a že když zatáhnete za šňůru od závěsu, spadne vám na hlavu papírová krajina. Voda samozřejmě nakonec začne opadat a všichni se těší domů, protože i když to třeba doma není tak zábavné jako v divadle, stejně to tam má člověk nejradši.  

Všem, kterým voda zaplavila domovy, přeju, aby se mohli brzy vrátit domů, měli dost pomocníků a sil dát všechno do pořádku, aby to nejhorší bylo už za nimi a mohli si dát poschoďový dort na oslavu.