Marie Nováková: Četba pro časy krize
Letos v srpnu by finská spisovatelka Tove Jansson oslavila 110. narozeniny. Pokud bych mohla mluvit do sestavování žebříčků nejlepších nebo nejdůležitějších knih 20. století, zuřivě bych bojovala za to, aby se její knihy o skřítcích muminech umístily na horních příčkách.
Jsou to totiž příběhy o tom, že každý si zaslouží přijetí a domov, a že rodina je pojmem nekonečně širokým. O tom, že katastrofy a krize můžou potkat i hodné, veselé a láskyplné lidi a jejich utěšené domovy, a že smutek, strach z budoucnosti a ztráty jsou přirozenou součástí života.
Čtěte také
Jádro rodiny v muminím údolí sice tvoří maminka, tatínek a syn, ale ve skutečnosti je to společenství mnohem širší a své místo v něm mají příbuzné i nepříbuzné bytosti všech jazyků, ras, pohlaví a charakterů, včetně velkých vzteklounů, náfuků, strašpytlů, fintilů, mluvků a jinak komplikovaných osobností, se kterými není jednoduché vyjít, kteří ale, nedá se svítit, taky potřebují někam patřit.
Tove Jansson není sentimentální, přijetím do velké rodiny v muminím údolí se povahy těchto bytostí nezmění k lepšímu. Ostatně oni přece nejsou nesnesitelní a komplikovaní naschvál, jejich nestandartní povahy nepředstavují žádné neřádstvo, které je třeba napravit. Rodina se díky nim stává pestřejší, zábavnější, tolerantnější a otevřená dalším dosud nepoznaným dobrodružstvím.
Čtěte také
Třeba i dobrodružstvím nebezpečným a skličujícím. To třeba když Muminkův tatínek propadne hluboké existenciální krizi, odstěhuje rodinu na pustý kamenitý ostrov, ze kterého zmizel i strážce majáku, nijak si tím nepomůže, a navíc uvrhne do deprese a úzkosti i své nejbližší. Nebo když se Muminek s přítelem Čenichem dozvědí, že zemi má za pár dnů zničit kometa. Spěchají s poselstvím domů a krajina, kterou putují, jeví známky blížícího se konce, moře vysychá, vzduchem se prohánějí tornáda.
Nakonec se stihnou vrátit k rodině včas, schovat se v jeskyni a naposledy společně povečeřet. Kometa nakonec zemi těsně mine. Rodina si sice není jistá, jestli svět skončil nebo ne, ale všichni vědí, že to nejhorší je každopádně za nimi, a že si můžou dát poschoďový dort na oslavu.
Čtěte také
V knize Bláznivé léto zaplaví muminí údolí povodeň, rodina nalezne útočiště v divadelní budově, která si klidně pluje na hladině. Nevědí, co to divadlo je, a tak je každou chvíli udivuje, že jablka jsou dřevěná, knihy se nedají otevírat, a že když zatáhnete za šňůru od závěsu, spadne vám na hlavu papírová krajina. Voda samozřejmě nakonec začne opadat a všichni se těší domů, protože i když to třeba doma není tak zábavné jako v divadle, stejně to tam má člověk nejradši.
Všem, kterým voda zaplavila domovy, přeju, aby se mohli brzy vrátit domů, měli dost pomocníků a sil dát všechno do pořádku, aby to nejhorší bylo už za nimi a mohli si dát poschoďový dort na oslavu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.