Petr Vizina: Gormleyho anděl a logika kalkulačky
Kdybych mohl přepsat dějiny, neusiloval bych o nic velkého. Tak třeba – oč bychom přišli, kdyby na světě nebylo pořekadlo „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“? Anebo rčení „Vystudovali za naše peníze“. Zároveň by mi nevadilo, kdyby se do horoucích pekel propadla hláška, že „umění si na sebe musí vydělat“.
Nemusí, od toho tu není. Rozumím úzkosti z toho, že kdesi kdosi rozmařile rozhazuje cizí peníze. Ale častěji jsem byl svědkem, jak se kdovíjaké úmysly schovávají za ekonomickou nevyhnutelnost nebo dokonce péči řádného hospodáře. A naopak, některé zdánlivě donkichotské projekty přinášejí lidem pocit naplnění a spokojenosti.
Čtěte také
Nedávno jsem se třeba dozvěděl, že jistý Francois Berthelot, čiperný učitel na penzi, vymyslel zvláštní druh doručovatelské pošty. Na kole po celé Francii rozváží dopisy lidí, kteří si objednají jeho službu. Jsou to výjimečné vzkazy; většinou nesmírně důvěrné a důležité. Doručovatel se stává osobním prostředníkem vztahu, který se přetrhl, příbuzenské vazby, v níž přestala kolovat vzájemnost.
Pan Berthelot objíždí adresáty na kole, první rozvážka asi osmdesáti velice osobních listů vedla po trase z domovského městečka blízko Nantes na západu země do Lille, Marseille, Strasbourgu a dolů k Pyrenejím na hranice se Španělskem. Mapy mi ukazují, že je to přes dva a půl tisíce kilometrů na kole.
Čtěte také
To je toho, řeknete si, pomalou poštu máme taky. A chtěli bychom, aby byla naopak efektivnější a rychlejší. Budete mít pravdu. Vůbec nevím, jak taková rozvážka s osobním ručením může fungovat po ekonomické stránce. Zdá se ale, že hodnota a význam zásilky tak vysoce převyšují triviální pravdu kalkulačky, že jsou pisatelé a pisatelky ochotni zaplatit o něco víc a čekat o mnoho déle, než kdyby svůj vzkaz poslali esemeskou nebo emailem.
Nedávno mi vyprávěl Antony Gormley, britský sochař, s jehož prací se můžete potkat na výstavě v pražském Rudolfinu, o dvacetimetrové soše anděla, která od roku 1998 shlíží z kopce do krajiny na severu Anglie, kdysi proslulé hornictvím, ocelárnami a loďařstvím.
Čtěte také
Anděl severu se nepodobá svým andělským příbuzným z chrámů. Je to robustní socha z šestimilimetrových ocelových plátů. Totem spojující realitu podzemí, odkud se dobývalo uhlí, a nebes.
Gormley si na stavbu anděla s rozevřenou náručí zjednal bývalé loďaře, kteří takovou ocel umí ohýbat a svařovat. „Představte si kraj, jehož smyslem bylo dvě stě padesát let těžit uhlí, vyrábět ocel a stavět lodě,“ vypráví Gormley. „Komunita, jejíž smysl určoval od průmyslové revoluce vztah mezi uhlím, strojírenstvím a ocelí, se v epoše pozdně liberální ekonomie dozvěděla, že ztratila právo na existenci. Během tří let bylo po všem.“
Gormleyho anděl severu je symbolickým ochráncem společnosti, která přechází z industriální do informační epochy. Ten přechod je podle všeho nutný a neodvratný.
Čtěte také
Přesto se zdá, že naší dobové počtářské logice cosi chybí. Třeba matematika důležitosti milostných nebo příbuzenských vztahů, jak ji praktikuje čiperný důchodce na kole, pan Berthelot. Nebo vyčíslení důležitosti smyslu a naděje pro komunitu, která náhle přijde o práci. A už vůbec nemáme vzorce pro výpočet důležitosti toho, co nazýváme uměním, tedy to, co představuje ten Gormleyho monumentální anděl na kopci. Možná takové výpočty nejsou třeba. Stačí si porovnat tři situace: Milostný dopis v ruce, anděla na kopci a výpis z účtu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
