Petr Vizina: Málomluvní hrdinové Wima Wenderse

21. květen 2024

Zdá se to nepravděpodobné, dokud ten film neuvidíte na vlastní oči. Kultivovaný, málomluvný muž zhruba po padesátce najde svou životní úlohu v roli uklízeče veřejných záchodků. Jeho všední i sváteční život se skládá z rituálů, pokud rituálem myslíme opakování jedné a téže věci až k dokonalosti.

Řeklo by se, že i úklid záchodů může být životním posláním, pokud k němu tak přistupujeme. Dokonalost provedení, bytí v přítomném okamžiku, mindfulness, jak se říká, potom nasvítí naši existenci podivuhodným světlem.

Poťouchlý mystik v nás si v tuhle chvíli může začít utahovat z téhle logiky motivačních příruček. Ve skutečnosti je to přece právě naopak – ušlechtilostí prostého života se obyčejně dojmou lidé s mnoha možnostmi a privilegii. Zato obyčejný člověk si od své smradlavé práce rád odpočine, nejlépe napořád.

Pro jednou bychom si snad zasloužili příběh v opačném gardu. Namísto těch, kdo své životní poslání marně hledali v kancelářích bílých límečků a stali se například duchovními průvodci nebo terapeuty, bylo by zajímavé sledovat příběh člověka, kterého dobrota a hledání smyslu neuspokojily a rozhodl se třeba nastřádat peníze v korporátu.  

Čtěte také

Filmy německého režiséra Wima Wenderse tuhle hru s předpoklady a předsudky staví před diváky spíš jemně, bez drsných kontrastů, co paměť sahá. Hrdinové jeho filmů bývají málomluvní, ať jde o lovce zvuků v Lisabonském příběhu, hudebníky v havanském Buena Vista Social Clubu, anebo dokonce o anděly strážné v Nebi nad Berlínem.

Také uklízeč záchodků v Tokiu, kde se prozatím poslední Wendersův film odehrává, nepotřebuje ke štěstí dar výřečnosti. Z důvodů, které jsou ve filmu jen naznačené, se muž z dobré rodiny rozhodl pro jednoduchý život. Ráno kafe z automatu a pak vyjet dodávkou s hadry, kbelíky a leštidly na každodenní štaci po místech, kam si obyvatelé Tokia chodí ulevit. Sendvič k obědu v městském parku pod košatým stromem. Fotografie koruny stromu, tak jak se mění světlo a roční období.

Čtěte také

K tomu hudba z kazet pamatujících osmdesátá léta, tedy mládí toho muže. Lou Reed, jehož písnička Perfect Day dala název celému filmu, Velveti, Patti Smith, Van Morrison. Po práci zalít miniaturní zahrádku, pokropit listy rašícím rostlinkám, starat se o ty, které si ochočil, jako Exupéryho Malý princ. Koupel v městských lázních, večeře v bistru v podchodu u stanice metra. Dokonalé dny jednoduchého života.

Tak moment, to přece není obyčejný uklízeč záchodů, vždyť ho hraje Kódži Jakušo, doma v Japonsku jeden z nejpopulárnějších herců, namítne skeptik. Ani ty veřejné toalety vlastně nejsou obyčejné záchodky, ale sedmnáct miniatur významných japonských architektů jako je Tadao Ando nebo Kengo Kuma.

Čtěte také

Populární japonský herec, high-tech záchodky, kde průhledné sklo po otočení zámkem zmatní, aby dovnitř nebylo vidět, to přece není příběh obyčejného uklízeče, může skeptik namítat dál. Jenomže Wenders umí zacházet s tím, co je exkluzivní, aniž by ustrnul v líbivosti, namítněme skeptikovi. V příběhu muže, který si dovedl vybrat, vidíme Wendersovo přesvědčení, že zrychlovat život a rozšiřovat rejstřík vlastních schopností nepůjde věčně. Že naopak postupně se trychtýř možnosti úží a nezbývá než ponechat si alespoň jednu věc, v níž je člověk dobrý.

Wenders připomíná, že existuje kontemplativní, nazíravý způsob života, i kdyby přitom člověk držel v ruce záchodovou štětku. „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce,“ říká Ježíš v Matoušově evangeliu a není tak docela jasné, jestli jde o varování před bláhovostí, nebo povzbuzení poskládat si vlastní příběh obdobně, jak to dokázal filmový uklízeč tokijských záchodků.

 

autor: Petr Vizina
Spustit audio