Petr Vizina: Komu fandí Bůh?

Před zápasem byli společně pozváni na trávník, aby se vyfotili s šekem s penězi vybranými fotbalovým klubem na charitu. Za nedlouho už dvoučlenné ekumenické shromáždění arcibiskupa a rabína fandí Arsenalu proti hostujícímu Manchesteru United.

Čtěte také

Petr Vizina: Bassám a Rami, Izrael a Palestina

Toho večera utrpěl Arsenal nejhorší výprask na domácí půdě za celých šest desetiletí, vzpomínají pamětníci, Manchester United tehdy nad domácím Arsenalem vyhrál 6:2. Úvaha publikovaná druhého dne v jedněch anglických novinách konstatovala, že pokud ani společné modlitby arcibiskupa s rabínem nedotlačí Arsenal k vítězství, máme tu konečně důkaz, že Bůh není. Rabín Sacks tehdy novinám odpověděl, že tragický výsledek Arsenalu samotnou Boží existenci nezpochybňuje. Spíš jde o to, dodal rabín, že Bůh patrně fandí Manchesteru United.

Rabínova úvaha ukazuje něco víc než jen smysl pro humor, jakkoliv smyslem pro humor se podle všeho liší solidní náboženství od pochmurných sekt. Ještě důležitějším rysem slušných a kompetentních náboženství ale může být to, jak zacházejí se slovem pravda a jestli si na pravdu shůry dělají tady na Zemi výlučný patent. Což je téma, které se vždy a znovu otevře při půtkách a bojích, které se náboženstvím na jedné i druhé straně ohánějí.

Čtěte také

Petr Vizina: Bob Dylan a miliony pravd

Náš bůh nám tuhle zemi slíbil, a kromě toho jsme tu byli dřív než vy, tvrdí například jedna strana desetiletí trvajícího sporu na Blízkém východě. Jenomže náš bůh nemá pro vaše náboženství, a tedy ani pro vás jako lidi vůbec žádné pochopení, namítá druhá. Zdá se přitom, že nejdrsnější sváry panují mezi náboženstvími, která jsou si spíš podobnější, než že by byla zcela odlišná, a mezi kulturami, které bychom označili za příbuzné nebo dokonce sousedské.

A když nám v Česku přijde, že bychom mohli vylézt na krtinec a pískat v náboženských nebo národnostních sporech rovinu, jak se říká ve fotbale hře podle pravidel, někdo škodolibý by nám mohl připomenout, že jsme ještě nevymysleli, jak se vyrovnat s novodobou historií československého příhraničí a že nejsme ochotní naslouchat příběhům Němců odsunutých po válce.  

Čtěte také

Petr Vizina: O blízkosti Božího a lidského ukazováčku

Vraťme se k rabínu Jonathanu Sacksovi, který byl do své smrti před třemi roky nejen fanouškem Arsenalu, ale hlavně jako vrchní rabín jednou z vůdčích postav soudobé, multikulturní Británie.

Pokud chtějí poznávat pravdu křesťané, věnují se teologii, pokud židé, vykládají biblické příběhy, říkával rabín Sacks. Když učil o rozmanitosti jako Božím daru, připomínal pro výstrahu příběh stavby babylonské věže z biblické knihy Genesis. Francouzská teoložka a lingvistka Anne-Marie Pelletierová dává svou studií o starověké věži, pronikající do nebes, Sacksově výstraze za pravdu. Patrně první věžák v dějinách označila za projekt, který měl odstranit veškerou jinakost, zrušit veškerý rozestup a všechny rozdíly mezi lidmi, tedy nejen jazykové, ale i náboženské, nebo názorové.

Čtěte také

Petr Vizina: Nestore, pojď se šábnout

Nic proti mrakodrapům, samozřejmě, ten biblický příběh ukazuje jinam než k architektuře. Poučení je alespoň částečnou odpovědí na otázku Komu, nebo spíš čemu fandí Bůh, která se v novinách objevila den po tom prohraném zápasu londýnského Arsenalu. Sacksova odpověď na tak složitou otázku je jednoduchá, byť jen zdánlivě. Citoval starobylou myšlenku, že Hospodin stvořil lidi ke svému obrazu. Přitom evidentně na světě neexistují dva lidé, kteří by byli stejní. Tedy nejen stejně vypadající, ale stejně smýšlející nebo věřící. Jestli tedy Bůh něčemu fandí, pak je to podle Jonathana Sackse rozmanitost.