Petr Vizina: Bob Dylan a miliony pravd

Je fascinující sledovat Dylana, který se podobně jako kdysi kouzelník Harry Houdini pokaždé vyvlékne z očekávání svého publika a objeví se na nečekaném místě. Jeho hudební dráha trvá přes šest desetiletí a je dost dobře možné, že Dylanovy magické písně, třeba o tom, jak potkal krásnou otrokyni na útěku, anebo jak se mu zdálo o svatém Augustinovi, budou pro svou krásu a nerozluštitelnost ještě za tisíc let vzrušovat naše potomstvo stejně jako zenové koany nebo Ježíšova podobenství.

Čtěte také

Petr Vizina: O blízkosti Božího a lidského ukazováčku

Kouzelník na veřejnosti předvádí triky, ale téměř nikdy nevypráví historky z natáčení, nebývá hostem zábavných estrád. Kdysi poznamenal, že své soukromí může člověk prodat, jenže nikdy si je nekoupí zpátky. Detaily Dylanova soukromého života neučiní žádnou ze stovek písní, které napsal a nazpíval, o nic víc zajímavější.

Smysl, o který se velký vypravěč Dylan tak trochu starosvětsky uchází, není zrak, ale sluch, což připomínají nejen jeho desky a koncerty, ale taky stovka rozhlasových pořadů, kde Dylan vybíral a uváděl písně podle témat. Poslouchat ten nakřáplý hlas, jak komentuje písně pojednávající o Polibcích, Whisky, Počasí, Penězích nebo Květinách, znamenalo dozvídat se o zákonitostech a tricích vypravěčského řemesla.

Tentýž princip, kdy písničkář glosuje písně, které napsali jiní, Bob Dylan použil v knize nazvané Filosofie moderní písně, která nedávno vyšla i česky. Při psaní, na rozdíl od rozhlasových glos, se Dylan mohl pustit trochu dál od komentované písně, víc do šířky, k obecnější postřehům.

Čtěte také

Petr Vizina: Nestore, pojď se šábnout

Dozvíte se, jaký je rozdíl mezi ženami, které chodí na koncerty kapel Rolling Stones a Grateful Dead; ty první vypadají dobře na oko, zato ty druhé se vznášejí a vlní. Pokud jde o smyslnost, písničkářské řemeslo se erotice učilo od písní náboženských, což zní v puritánské Americe překvapivě, ale pro Evropu to díky baroku není zas tak velké překvapení.

Dylan se dotýká biblického příběhu o Jóbovi, vyloží své přesvědčení, že bohatý člověk může mít manželek, kolik jich uživí, a zmíní výhody placené návštěvy nevěstince oproti skutečné lásce, která má moc uštknout jako had. K písničkářskému umu totiž patří míra nadsázky a zkratky.

Zato k téhle rozhlasové úvaze patří Dylanovy vzpomínky na epochu, kdy národ seděl u televizních obrazovek a sledoval tentýž pořad. Na časy, kdy pár privilegovaných lidí v médiích rozhodovalo o tom, co se bude psát a vysílat, hledíme skrz prsty – a právem.

Čtěte také

Petr Vizina: Volha jako lechtivý kýč

Ovšem s tím starým nedokonalým světem zmizel společný kulturní slovník, lamentuje Dylan. „Všichni sledovali stejné televizní estrády. Lidi, co chtěli vidět Beatles, museli sledovat i tanečníky flamenca, komiky ve vytahaných kalhotách, břichomluvce i třeba scénu ze Shakespeara,“ připomíná pamětník dobu před internetem, dokud se jediné, ačkoliv nejspíš dost pokřivené zrcadlo nerozpadlo na miliony malých pravd, z nichž každá má svoji vlastní stanici.

„Můžeš čtyřiadvacet hodin poslouchat blues, surf music, levicové kňouráni, pravicové štvaní, jakýkoli typ názorů si umíš představit,“ píše Dylan s ovladačem v ruce a pokračuje: „Ukazuje se, že nejlepší způsob, jak lidi umlčet, není vzít jim jejich fórum, ale dopřát každému jeho vlastní, separátní kazatelnu. Většina lidí nakonec bude poslouchat to, co už dávno znají, a číst to, s čím dávno souhlasí.“

Dylan má pravdu, a přece se naštěstí mýlí. Jeho písně jsou právě tím společným kulturním slovníkem, k němuž se budeme neustále vracet.