Petr Vizina: Volha jako lechtivý kýč

9. květen 2023

Světlemodrá Volha televizního šoféra Standy Pekárka už parkuje v muzeu kuriozit československé normalizace a my přemítáme, co jsme vlastně viděli. Obličej hlavního hrdiny je nejspíš až příliš sympatický na roli hlupáckého macha a donašeče. Sledovali jsme zvláštní druh erotismu spojovaný se socialismem, dobou spartakiád a televarieté, snad podle hesla čím méně svobody, tím více sexu.

Slyšeli jsme jazyk normalizace zhrublý úměrně tomu, jak se na pozice vyhozených při prověrkách loajality se sovětskou okupací drala spodina s ambicemi. Viděli jsme zvěčnělého Karla Gotta, který cestou autem promlouvá spisovnou češtinou k šoférovu svědomí jako nějaká postava z Čapkovy pohádky. Panoptikum privilegovaných, to každopádně. Hlavně jsme ale konzumovali lechtivý kýč.  

Seriál nás svou bizarností utvrzuje v tom, že ti lidé bez zásad bezuzdně žili i souložili v době, od níž jsme se odstřihli, a nijak se nás netýká. Z jakési dnes nepochopitelné hlouposti postavy seriálu podléhají dobové ideologii, podlézají šéfům, opilí vodkou halekají Kaťušu, tančí kozáčka a žijí v přesvědčení, že být viděn je potvrzením vlastního významu.   

Čtěte také

A pak je tu samozřejmě Huliza, redakce hudby a lidové zábavy, pro kterou Pekárek tak zoufale touží pracovat, že se kvůli tomu stane fízlem. Představa kultury jako lidové zábavy po práci, hereckých historek a hlášek z filmů, to tedy „třesu“, šéfe, pořád se nás drží.  

O seriálu Volha se píše, že je velkým příběhem malého práskače. Dodnes si nejsme jistí, jak československou normalizaci vlastně vykládat a portrétovat, co má být významem velké a co malé. Standa Pekárek pendluje s vytouženou Volhou mezi kabaretem a tragédií.

Čtěte také

O něco subtilnější, ale pro normalizaci příznačný postřeh si zapsal u obrazovky v létě roku 1975 v textu nazvaném Zpívá celá rodina Václav Havel. Československá televize tehdy začala vysílat stejnojmennou hudební soutěž, která v jistém smyslu – sledováním lépe či hůře intonujících babiček, dědů, rodičů a vnoučat – předběhla formáty reality show i dnešní dění na Instagramu a TikToku.

„Televize se vyznačuje nebývalou intimitou: Těžko bychom hledali jiný masový zážitek, který by povoloval takovou míru soukromí. Televizi lze, jak známo, sledovat z fotelu i v trenýrkách, lze při ní mlčet i mluvit, vařit i dřímat, jíst i říhat,“ všímá si Havel a popisuje, že byl u obrazovky svědkem vzniku jakési velké televizní rodiny, jejíž jedna část se předvádí před kamerou a druhá ten spektákl sleduje z gauče.

Čtěte také

Přesvědčení, že dění na obrazovkách se diváků a vlastně celé společnosti jaksi intimně týká, že „Bohdalka“ nebo „Goťák“ jsou vlastně rodinní známí, stejně jako my jejich, popisuje Havel jako intimní masovost nebo masovou intimitu. „Nic jiného nemůže lépe zastřít realitu dopolední nerovnosti než večerní iluze všeobecné televizní rovnosti a sounáležitosti,“ všímá si tehdy Havel politických souvislostí toho rodinného byznysu, ve kterém hrají pohyblivé obrázky tak významnou roli.

Pocit hřejivé sounáležitosti, kterým tehdejší televize manipulovala společnost, je významnějším postřehem k podstatě normalizace než legendární kontrola podprsenek na televizní vrátnici. Jenomže na vrátné kontrolující podprsenky stejně jako na opilé svazáky nebo estébácké mlátičky je daleko zábavnější pohled než na žoviálnost a servilitu. Což platí i v době, která Standovu světlemodrou Volhu poslala do muzea kuriozit.

 

autor: Petr Vizina
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.