Petr Vizina: Kinterova mírnost v plechovce
Jeden výtečný český herec se kdysi vrátil z exilu nadšený zdravým životním stylem. Kromě pohybu na zdravém vzduchu k hercově životnímu stylu patřilo vegetariánství. Spřízněnou duši u nás potkal hned první den natáčení filmu. Ukázalo se, že jeden z jeho mladších kolegů je – shodou okolností – rovněž přesvědčený vegetarián.
Jaké bylo překvapení staršího herce, když viděl druhý den herce mladého, jak se láduje pečenou kachnou. Na otázku, proč tedy o sobě říkal, že je vegetarián, když to evidentně není pravda, odpověděl mladší herec staršímu takto: „Včera to pravda byla“.
Čtěte také
Ta historka z porevolučních dob je pozoruhodná nejméně ze dvou důvodů, přičemž první – že herci jsou na světě od toho, aby hráli – není tak důležitý. Zajímavější je zkusit pojmenovat, co vlastně staršího herce na mladém kolegovi s pečínkou tak šokovalo. Co když šlo o nedorozumění? Co když se právě toho dne mladší ze dvou herců po letech rozhodl vrátit mezi všežravce? Anebo co když byl ten mladší vegetariánem pouze ze slušnosti, na jediný den, podobně jako když si odepřeme pivo mezi abstinenty?
Pravděpodobnější bude, že mladší věšel staršímu bulíky na nos. V takovém případě jsme konfrontováni s ještě zajímavějšími otázkami. Proč vlastně nevěříme tomu, že je možné být vegetariánem na jediný den, podobně jako je třeba možné být na jediný den lyžařem po zakoupení skipasu?
Čtěte také
Zkušenost nás učí, že vegetariánem, adventistou, levičákem nebo fanouškem Slávie Praha se sice člověk nerodí, ale taky nestává na čtyřiadvacet hodin. V případě morálního nebo náboženského přesvědčení, a možná to platí i pro celoživotní lásku ke sportovnímu klubu, je řeč o takzvané „základní životní opci“. To jsou rozhodnutí, kterých za život uděláme jen pár, ale o to déle se jich držíme.
Držet se svého rozhodnutí, i když můj tým opakovaně prohrává, se obecně považuje za ctnost. Což je poněkud matoucí a starobylé slovo. Někdy se namísto o ctnosti mluví o zdatnosti. Nejde totiž o vrozené, ale o vypěstované vlastnosti, které se ztrácí, když je nepraktikujeme. Anebo vyprchají, jak naznačuje výstava Krištofa Kintery v pražském DOXu. Kintera tu ve své apotéce ctností a neřestí vystavuje pózu ve spreji, debilitu v kyblíku, aroganci i ochotu v kanystru, barely plné citu, ega nebo odvahy.
Čtěte také
Mírnost, nebo zdrženlivost, jedna z kardinálních ctností, jak ji kdysi pojmenovali Aristoteles nebo Tomáš Akvinský, tu je vystavena v malé plechovce, nalakované na bílo. Přesněji řečeno, co po zdrženlivosti zbylo, plechovka je totiž otevřená a prázdná. Zdrženlivost může taky vyprchat, vykládám si tenhle kousek z Kinterovy apotéky, která nám téma znovu staví před oči. Podobně ukazují lidské neřesti a ctnosti déle než tři století barokní sochy Matyáše Bernarda Brauna v průčelí hospitálu v Kuksu.
Jak to doopravdy bylo s pečenou kachnou bez těch dvou nápověd, nejspíš nevyřešíme, ale možná ani nápověda nebude stačit. Braunovy sochy, stejně jako Kinterovy plechovky, kyblíky, kanystry a barely, jsou spíš svůdnou otázkou než sebejistou odpovědí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
