Petr Vizina: Co se stát mělo, nestalo se
„Co se stát mělo, nestalo se, co nikdo nečekal, přišlo.“ Tímhle konstatováním končí ve Stavovském divadle okouzlující hudební představení Bakchantky o svobodě a síle třeštících divoženek, které starověký dramatik Euripidés nechal rejdit po kopcích.
Ambiciózní thébský král Pentheus chce své říši zachovat řád a klid. Při pokusu zkrotit bakchantky podle rozumu a tradičních hodnot ženy Penthea roztrhají na kusy.
Čtěte také
Divadelní tvůrci hrají vabank, riskují odmítnutí. Diváctvo ustrojené, jak se do Národního divadla sluší, sleduje zábavu na způsob popového muzikálu. Dionýzos, bůh erotického dusna, tu připomíná funkového zpěváka Prince. Toho, který svou nejkrásnější milostnou píseň pojmenoval „Chtěl bych být tvou kámoškou“. Mladý bůh je sebejistý, troufalý a zábavný, Pentheova vláda pevné ruky nakonec ochabne, Dionýzos se směje.
Tak trochu kabaret, tak trochu karneval jako na Prague Pride, oči přecházejí nad tou podívanou na jevišti. „To, co se zákonům vzpírá, neštěstím končívá vždy,“ zní věštba varující před porušením věčných pravidel, podpírajících klenbu samotného kosmu.
Čtěte také
Friedrich Nietzsche, filosof Evropy konce 19. století, vinil Euripida, autora Bakchantek, z neporozumění toho, co je na mladém a frivolním bohu Dionýzovi ve skutečnosti tragické. Zdánlivě protikladné a výlučné skutečnosti jsou totiž ve skutečnosti komplementární, doplňují se jako dvě strany jedné mince, Nietzsche mluví o „protilehlých živlech“. Smyslný král majálesu Dionýzos a proti němu vážný Pentheus, střet v ději Bakchantek nelze vykládat jen jako zábavnou komedii o večírku, který chtěl nerudný vládce pokazit.
Nietzsche nebyl zajímavý jen jako kritik organizovaného náboženství své doby. Přišel na základě starověké dramatiky se dvěma protikladnými principy, apollinským a dionýským. První, apollinský princip, představuje člověka toužícího rozlišovat co je nebo není rozumné, co je proporční, co je vkusné, přiměřené nebo krásné. Ten druhý, dionýský, je částí člověka toužící po vzrušení, při kterém jsou všechny meze a hranice jen pohledem z letadla kamsi dolů na zem.
Čtěte také
Pokud Nietszcheho postřehům rozumím správně, tvrdí, že uvnitř každého člověka, dokonce v každé společenské debatě, se věčně perou a přetahují o volant tyto dva principy. „Oba umělecké pudy jsou nuceny uplatňovati své síly v přísném vzájemném poměru a podle zákona věčné spravedlnosti. Kde se tak bouřlivě pozvedají mocnosti dionýské, jak toho jsme životními svědky, tam nezbytně už k nám sestoupil i Apollón, zahalen v mračno,“ uzavírá Nietzsche své Zrození tragédie.
Právě umění, nikoliv morálka, ospravedlňuje svět bohů a lidí, říkával Nietzsche. Jako bych vedle sebe slyšel jeho pochvalné mručení při velkolepě zábavných Bakchantkách, které jsou zároveň komické i tragické.
„Co se stát mělo, nestalo se, co nikdo nečekal, přišlo,“ zpívá se v závěru představení. Toho večera vyhrál dionýský princip, samozřejmě jen dočasně, dokud nepadla opona.
Tak už to chodí, že se ty dva principy střídají a doplňují, ale dlouho jsem to neslyšel vystižené tak pěkně.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
