Petr Vizina: Novoroční poselství Jitky Válové

9. leden 2023

Do nedávna se zdálo, že v Česku nemáme na novoroční projevy štěstí. Nemusím zabíhat do podrobností; člověk čeká myšlenky stmelující společnost, ale dostane účetní uzávěrku a pan účetní ještě sám sebe vychválí.

Jenomže národ kutilů je zvyklý poradit si. Ne že by jeden hned cítil nutkání napsat novoroční projev sám a potom ho vyvěsit třeba na fejsbuk, to je pouze další druh samomluvy.

Čtěte také

Čtu si pod vánočním stromkem rozhovor s malířkou Jitkou Válovou, vydaný jedenáct let po její smrti. Nikdy jsem se s tou vzácnou a tajemnou ženou, ani s jejím dvojčetem Květou, rovněž malířkou, nesetkal. Ale s pravděpodobností hraničící s jistotou se dá usuzovat, že by ji v životě ani nenapadlo veřejný projev napsat – natožpak pronést. Což je škoda, i když uznávám, že k práci malířky sepisování veřejných řečí nepatří.

Snad se ale dá říct, že rozhovor otištěný v knize je taky něčím na způsob veřejného projevu. Ten v knize mi přišel daleko zajímavější než leckteré v televizi, dovolím si proto inspirativní svět malířky Jitky Válové, která žila mezi lety 1922 až 2011 na Kladně, krátce připomenout.

Jitka s Květou, dvojčata a umělkyně živořící celý život na společenském okraji, se nikdy nevdaly a nejspíš o tom jako dospělé ani nepřemýšlely. Otec jim zemřel záhy, maminka naopak žila se sestrami do svých devadesáti.

Čtěte také

Podle Jitčiných vzpomínek se zdá, že paní Hodná, jak sestry mamince přezdívaly, svá dvojčata, toužící leda po tom, aby mohla kreslit, skicovat a malovat, nepřemlouvala a nekritizovala. Přestože jejich volba blíženeckého vztahu, který za celý život ani jedna ze sester nepřestřihla, musela nutně kladenskému okolí připadat minimálně zvláštní.

Bavíme se o době, která měla ve srovnání s dneškem daleko jasnější představu o tom, kdy je holka na vdávání a kdy je čas mít děti. To si vykládám jako jedno z novoročních přání, jak se dá dovodit z příběhu matky sester Válových. Kéž je ve vašem okolí třeba jediný člověk, který vás podporuje takové, jací jste. Bez ohledu na to, co by tomu řeklo okolí a jaké jsou společenské zvyklosti nebo očekávání.

Další přání se týká sprosťáren – a teď nemyslím řeč malířky Jitky Válové, ačkoliv slova, která bezelstně užívala, lze na veřejném rádiu těžko ocitovat možná i po desáté večer.

Čtěte také

Vzpomínka, jak Jitka Válová radostně uvítá důstojného a vážného výtvarníka Stanislava Kolíbala v autobuse, který sestry vypravily ve třiaosmdesátém do Chebu na první samostatnou výstavu po dlouhých sedmnácti letech, čtenáři možná vžene trochu horka do tváře. Jenomže sprostota není ve slovech, ale v nízkosti záměrů a uvažování, uvědomí si člověk po těch čtyřiceti letech od té památné chvíle. To by mohlo být další přání, ať nejsme puritánsky přecitlivělí na slova a naopak, té veřejné sprostoty, spílající lidem do bezcenných nul, ať je v Novém roce méně.    

Třetí novoroční přání odvozené z knižního rozhovoru s malířkou Jitkou Válovou se odráží od její originální víry, která byla zdánlivě, ale jen zdánlivě neortodoxní. „Děkuju Bohu, že při mně stojí. Modlím se za všechny, kteří mi pomáhají. Modlím se i za ty, který jsou v bídě a vcelku jsou nešťastný. Modlím se i za mrtvý. Ty vyjmenuju, už jich je hodně, někdy i na někoho zapomenu. A taky se modlím za ty, za který se nikdo nemodlí,“ odpovídá a dodává že to tak nebylo vždycky. „Až teď, když jsem stará,“ dodá Jitka Válová.

Čtěte také

Odpovídá tak na rébus, k čemu je vlastně stáří a co je ta neviditelná seniorská práce, k níž není třeba svalů. Lhostejno, jestli berete modlitby jako metaforu zájmu a soucitu nebo doslova.  

Shrnuto, novoroční přání podle Jitky Válové jsem si podle sebe vyložil takto: Mějte kolem sebe alespoň jednu paní Hodnou nebo pana Hodného. Nevěřte tomu, že lidi jsou buďto jedničky nebo nuly. Podle novoročních projevů v posledních letech se zdálo, že ve stáří člověka nutně přemůže temná strana jeho vlastní síly. Ale kdepak, myšlenky a obrazy Jitky Válové do Nového roku vzkazují, že se to nemusí stát.   

autor: Petr Vizina
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.