Petr Vizina: Konec řezníka prostřednictvím Li Ang

Pro mě je její román nazvaný Řezníkova žena dodnes obojím, vynikajícím dílem literatury i feminismu. Představili jsme se na chodníku ulice v Tchaj-pej, kde žije a v jejím v jemném, oválném obličeji s ofinou nakrátko to zajiskřilo úsměvem. Přehnala to prý včera se šampaňským, a tak rozhovor nejspíš nebude stát za nic.

Čtěte také

Petr Vizina: O zlu a naději

Řezníkova žena je fascinující vyprávění příběhu, který se původně tradoval už od 20. let, kdy se v pevninské Šanghaji stal. Mladá žena tehdy zabila svého staršího muže, což ve světě tradičního čínského myšlení samo o sobě zakládalo na kosmický chaos a rozvrat vesmíru. Vražda se ovšem vymykala svým motivem, přesněji řečeno jeho nepřítomností. Když už totiž žena zabila svého muže, pak proto, že ji k tomu navedl její milenec. Jenomže v případě nebožačky, která zabila svého muže řezníka, se žádného milence vypátrat nepovedlo.   

Vyprávění o virtuózním zabijákovi prasat na jatkách je spojené s nevysloveným, přesto přítomným přesvědčením, že on bude jakýmsi zvláštním způsobem za svoji krutost jednou pykat, řezník i jeho okolí, tedy nejbližší rodina, která ale zároveň může naopak pomoci tuto karmickou odplatu za prolitou krev když už ne odvrátit, tak alespoň zjemnit. Řezník je ale hloupý a zatvrzelý kruťas, o nějakém obratu srdce se u něj nedá vůbec mluvit.

Čtěte také

Petr Vizina: Novoroční přání podle Szczygiela

Ba co víc, román naznačuje, že právě krutost, přesněji řečeno sexualizované násilí bylo důvodem, proč řezník nakonec skončil jako jedno z prasat, které sám podřezával. A je tu nejméně jedna další postava, která má v románu důležitý význam pro svou nejednoznačnost, starší žena, která je zároveň obětí mužského násilí na ženách, ale zároveň tento zažitý způsob jednání, v němž žena přinejmenším občas jednu chytí, pomáhá intrikami a pomluvami udržovat v chodu.       

Vyprávíme si s Li Ang o hladomoru v komunistické Číně, který se dostal do románu vydaném doma na Tchaj-wanu, tedy v zemi, která má naopak zkušenost s terorem antikomunistů a nacionalistů. Nebo o tom, jak se vražda manžela v čínské literatuře po dlouhých letech znovu objevila jako fraška, to když spisovatelka Čen-jün Liou popsala příběh intrikující vesničanky, jejíž místo vedle manžela nakonec zaujala mladší žena a tahle donebevolající nespravedlnost vede odmítnutou manželku ke stížnostem až v nejvyšších patrech komunistického aparátu.

Čtěte také

Petr Vizina: Komu fandí Bůh?

Li Ang vypráví, že její řeznický román má své pokračování a že postupem let zůstala feministkou, zároveň stále víc doceňuje roli náboženství, které brání rozpadu současného světa na vzájemně nesouvisející kousky. Na chvíli mě napadne, jestli se nakonec i ona nevžila do role ženy, kterou systém zprvu utiskuje, ale ona jej nakonec sama začne bránit, nikoho takového před sebou však nevidím. Jen ženu, která své myšlení a psaní zanedlouho přijede představit na Měsíc autorského čtení do Česka, na Slovensko a Ukrajinu. A říkám si, že ne každá vražda, myslím v literatuře, je politováníhodný incident.