Sandra Silná: Deník

Deník je naší prodlouženou pamětí. Myšlenky, pocity, drobné události, prožitky. Někdy jen věta za týden. Jindy několik stránek denně. Dostala jsem nedávno otázku, která se týkala právě deníkových záznamů, a sice, jestli si Ježíš Kristus psal deník? Říká se, že není špatných otázek, a tak mě ve mně slova tazatele jednoduše podnítila fantazii.

Čtěte také

Sandra Silná: Lidský rozměr

Zapisoval by si večer, koho potkal, komu pomohl, kdo mu nerozuměl? To, jak zákeřní vůči němu dokázali být ti, kteří se honosili elitářskou čistotou a vzdělaností? Nebo jaká vnitřní síla k životu dříme v člověku, navzdory nepříznivým okolnostem? Jak moc by se ty zápisky lišily od toho, co je nám známé díky evangeliím? Anebo spíš, jakou další perspektivu by do duchovního života přinesly? Či už by samotné zapisování bylo v rozporu s poselstvím žít plně, být přítomen pro konkrétní situaci, osobu, neohlížet se zpět?

V Bibli je zachycen moment, zmínka o tom, jak Ježíš píše. Ovšem ne deník. Janovo evangelium zachycuje událost, která předchází mezi lidmi známému výroku „kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem“. Ježíš píše prstem do písku, prachu na zemi. Nikdo neví, co.

Čtěte také

Sandra Silná: Kdo to po nás uklidí?

Žalobci mu předvedli ženu, pro kterou žádali tvrdé odsouzení. A on? Mlčí, sedí, cosi píše. A pak ji několika laskavými slovy ujistí, že ji neodsuzuje, že může žít dál, jinak a lépe. Slovo se stalo tělem, vzkazuje nám z dávných časů Janovo evangelium. A tak je Kristův život sám vlastně deníkem, vtěleným, prožitým, sdíleným přímo mezi lidmi. Slovo se nestávalo textem, ale skutkem. Dotykem. Pohledem. Uzdravením. To, co dnes známe, čím se inspirujeme, přesto víme právě díky záznamům.

Díky tomu, že někdo naslouchal, pamatoval si a později psal. Deníky si psali či píší spisovatelé, aby se rozepsali, cestovatelé, aby zachytili výzvy svých poutí, lidé, kteří chtějí porozumět sami sobě. Mnohdy se z těchto tichých, soukromých zápisků staly dokumenty doby. Najdeme v nich popisy krajiny, zvyků, setkání s jinými kulturami, ale i záznamy historických zlomů: válek, epidemií, převratů.

Čtěte také

Sandra Silná: Bociany

Velké dějiny, viděné od stolu u okna, zásadní okamžiky zachycené mnohdy doslova na koleni špačkem tužky. Deník je zvláštní literární útvar. Nezajímá ho styl, nečeká na čtenáře. Nemusí se líbit. A právě v tom je jeho síla. Je autentický. Neuhlazený. Záznamy si mohou protiřečit. Jednou si pisatel myslí to, jindy zachytí pravý opak. A přesto, nebo právě proto, nám umožňuje nahlédnout do lidské sebezkušenosti hlouběji než leckteré oficiální kroniky. Deník je most. Mezi minulostí a přítomností. Mezi vnitřním a vnějším světem. Mezi tichem a slovem.

Deník nepíšeme proto, aby ho jednou někdo četl. Ale proto, abychom se neztratili sami sobě. Porozuměli si, svým pocitům, myšlenkám, tomu, jak zakoušíme život a svět kolem. Abychom si v rychlosti světa uchovali stopu vlastního života. A mohli říct: byl/a jsem tady. Cítil/a jsem. Viděl/a jsem. Žil/a jsem a žiju život, který má smysl.