Alena Scheinostová: Pád

Starší a křehcí leckdy raději nechodí ven a je potěšitelné vidět, že se v sousedských skupinách vzkřísila praxe z covidových časů, kdy ti mladší a zdatní chodili druhým pro nákupy a na poštu.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Raduj se, všechno stvoření!

Ovšem i ti mladší praktikují při venkovních přesunech jakousi tučňáčí chůzi, pohyb obezřetným kolébavým krokem, při kterém bohužel všichni vypadáme – no, dejme tomu jako tučňáci. Důvod je jasný. Stačí neopatrné našlápnutí, drobné smeknutí – a je z toho pád.

Většinou se člověku nic nestane, kromě mokrých kalhot a naražené zadnice. Ale v pádu je cosi hluboce ponižujícího. A ne, nejde jen o tu skvrnu od bláta, kterou pak celý den nesete na sobě jako znamení hanby.

Už příklon prvního člověka k hříchu v biblickém ráji je popsán jako pád. A vlastně ještě předtím, než padli praotec s pramátí, svrhl z nebe archanděl Michael vzbouřené anděly. Ti se pak – po průletu do „temné propasti podsvětí“ – stali démony a strůjci všeho zla. To s tou temnou propastí jsem nevymyslela, s tím přišel svatý Petr a ten by jako strážce nebeské brány měl o tom něco vědět.

Čtěte také

Alena Scheinostová: V zaplavené zóně

Křesťanská tradice jim pak přezdila „padlí andělé“ a dodnes si o nich můžeme učinit konkrétní představu díky uměleckým dílům, která během staletí vznikla. Klasikou je Dorého ilustrace k Miltonovu Ztracenému ráji, kde svržený anděl řítící se volným pádem mezi mračny vstříc zeměkouli připomíná tvora na pomezí Batmana a kaloně. A ano, přesně tak si budete připadat, až venku uklouznete a pojedete po ledovce ústy napřed.

Vychází ze stejného základu, že „padlý“ pak byl pro naše předky kdokoliv, kdo se provinil proti společenskému řádu. V popředí zavrženého šiku stojí padlé paní a dívky, tedy povětšinou prostitutky, ale i ženy, které své sexuální zkušenosti nezískaly v manželství. Je příznačné, že obrat „padlý muž“, narazíme-li na něj vůbec, tento metaforický přesah nemá a bude označovat výhradně vojáka zabitého v poli.

Čtěte také

Alena Scheinostová: U nás na globální vsi

A je vlastně škoda, že v tak či tak obdobném významu nepoužíváme i další spojení, řekněme „padlý akademik“ pro vzdělance, který se odrodil a v rozporu s promoční přísahou využívá nabytých vědomostí k mrzkému zisku.

Pomníky padlým, na které narazíme v každé druhé vesnici, by pak získaly nový, demokratičtější rozměr. Možná by se k nim mohli nakonec vztahovat i padlí na hlavu, kterých se nejen za náledí najde celkem dost.

Protože ale z každé zákonitosti existují výjimky, existují také z bytostného ponížení pádem. Za prvé jsou tu fotbalisté, kteří se po různých těch svých kopech, skluzech a faulech válí po zemi s učiněnou rozkoší a grimasami, které by jim i Dorého kaloň mohl závidět. A druhou skupinou jsou děti. Například na kluzišti.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Bodíky

A je to jasné – většinou jsou tak obalené, že náraz ledu ani necítí. Sklouznout se nejen po bruslích, ale po celém bříšku nebo zádíčkách je obrovská zábava. A kromě toho, mají to zakázané!

Jenže klouzejte se po zádíčkách v dospělosti. Na fotbalistu nevypadáte, a tak vás budou považovat v lepším případě za ožbrundu, v horším za nějakou tu padlou ženu. Za to to asi nestojí.

Tak prosím choďte opatrně.