Alena Scheinostová: U nás na globální vsi

Právě na sociálních sítích odhalíte, že pan XY, kterého jste doteď měli celkem rádi, je vlastně úplně nemožná, nesnesitelná osoba: napíšou vám to totiž o něm druzí.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Bodíky

Dozvíte se, že paní ZŽ, která vám spoustu let dělá vlasy, má naprosto nepřijatelné názory, zvlášť na americkou politiku nebo na čtvrtý pilíř důchodového systému – o kterých jste také, dokud jste nevstoupili na sociální sítě, netušili, jak důležité pro vás jsou! A odkryjete také, že vy sami si o těch otázkách myslíte nečekané věci – a že jste jen doteď nevyužívali příležitost, abyste je sdělili celému světu.

Když guru teorie komunikace, kanadský filozof Marshall McLuhan, před 60 lety přišel s pojmem globální vesnice, viděl dávno předem, jak podobu společnosti a její fungování změní elektronická komunikace. Jeho metafora lidstva rozčleněného do obdobně smýšlejících kmenů je ale možná zbytečně vznešená.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Čekáme

Ať už je to vlivem algoritmů, které se v této souvislosti tak často připomínají a tolik se jim spílá, anebo prostě výsledkem lidské povahy, elektronický veřejný prostor připomíná v mnohém spíš jednu velkou náves, tržiště, zkrátka obrovskou vesnici, odrážející – laskavě řečeno – to nejzemitější v nás.

Můžete na sítě produkovat obsah plný sofistikovaných obrazů a umně vykroužených slov, hluboké stati nesoucí ušlechtilé myšlenky. Většina nás vesničanů ale stejně raději klikne na baziliška, který panensky počal osm mláďat. U nás na vsi to tak chodí a se sousedkou přes plot si o tom popovídáme zdaleka nejlíp.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Slavnost chleba

Můžete přinést portrét významné osobnosti, která skládá vskutku pozoruhodnou hudbu, píše poezii nebo se věnuje třeba intermédiím. Ale my vesničané si raději přehrajeme Waldu Matušku, toho známe z televize a známe ho z ní všichni, tak proč se pouštět do nějakých experimentů. A jak se na té naší návsi dovedeme pomlouvat a hádat! Překřikujeme se jeden přes druhého a vyhrává ten, kdo křičí nejhlasitěji. Tady na jarmarku se to nikdy nedělalo jinak!

Po událostech, které v posledních měsících a letech otřásly naší globální vesnicí – jako Ukrajina, Gaza, volby nebo Charlie Kirk – dává se každou chvíli na sítích někdo slyšet, že z nich raději odchází. Naše ukřičená náves už je na ně příliš, se svou zvědavostí, jízlivostí, s tím, jak hned každému vidí do talíře, jak už to na vesnici odedávna chodí.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Kostel, který mlčí

Soukromé se tu stává veřejným, pokýval by hlavou starý McLuhan, a všechno je majetkem a předmětem kontroly všech. Náves se seběhne, náves zhodnotí, náves vynese soud. Spíše než kmenem – touto přece jen organizovanou, uspořádanou společenskou jednotkou – jsme zkrátka opět zase jenom tlupou, pramálo hierarchizovanou skupinou, která po tisíciletích civilizačního vývoje znovuobjevila na jeho vrcholu svůj pravěk.

Miluju sítě. Kde jinde se totiž dnes potkat s lidmi – s jejich, tedy i mojí prvobytnou podstatou?