Alena Scheinostová: Čekáme

„Musíme s očima, k doktorce,“ odpovídá on. Paní ztichne a rozhlíží se po ostatních. Na dveřích obvyklý výhrůžný nápis: „Neklepat, sestra vychází“, zatím ale nikdo nevyšel. Slečna v rohu hraje na mobilu, jedna dáma se tváří utrápeně a co chvíli hlásí, že jde jenom pro kapky, druhá třímá jakési papíry a sem tam zopakuje sousedce, že už tu byla včera a že už vážně neví.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Slavnost chleba

„A ty máš něco s očima?“ zeptá se najednou paní a zatváří se překvapeně. Manžel kývne hlavou a zase je ticho. Kdosi z ulice otevře dveře a zase je rychle zavře. Ne, sem už se vážně nikdo nevejde. „Viděl to – a utekl,“ uchechtne se dáma s papíry s masochistickou škodolibostí. Slečna v rohu rychle zvedne oči a zase je sklopí k mobilu. Hodiny na zdi zacvakají a ručička se posune. „A to už budou tři!“ prohlásí dáma s papíry hlasitě.

„Do kolika tu mají?“ spojí to staré paní. „Do osmnácti třiceti,“ uklidní ji manžel, celý život byl zjevně pilířem a oporou a nemůže zklamat ani teď. „Tak to je dobré, to to stihneme,“ zavrtí se ona a zase zmlkne.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Kostel, který mlčí

Sestra konečně vyjde, vezme si od dámy papíry. „S tím jste ale měla jít na polikliniku,“ řekne důrazně a pak si nasadí brýle, vybere kartičky pojišťovny a zase se ztratí za dveřmi. „Vidíš, už vyšla!“ zaraduje se stará paní triumfálně. A obratem dodá: „To je ta, na koho tu čekáme?“

Manžel neodpoví a stará paní znejistí. „Už bude osmnáct třicet?“ řekne potom. „Ještě ne, ještě je čas,“ odpoví on a ona zase chvíli mlčí. „A na co tady vlastně čekáme?“ zopakuje potom.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Ruiny

Čekárnu oživí příchod nového souputníka, o francouzských holích se zeširoka sveze hned na dvě sedačky a hlasitě si vzdychne. Kdo prý je tu poslední. Pořadí pacientů určuje lékař. Sestra zavolá dámu s papíry a ta po chvíli vítězně odchází. Asi na polikliniku. Děvče vypíná mobil a připravuje se ke startu, zase se ale neděje nic.

„Volal jsi Šárce?“ lekne se najednou stará paní. „Ona sem nepřijde,“ uklidňuje ji manžel. Stará paní kývá. Hrbí se na sedačce, jako kdyby do ní vrůstala. Hodiny zacvakají a ručička se pohne. „Bude půl čtvrté, to už nestihneme,“ pronese potom paní osudově. A za okamžik dodá: „A kde to vlastně jsme?“

Čtěte také

Alena Scheinostová: Hugo, Kilián, vy a já

Dveře ordinace se otevřou a slečna od mobilu se vrhne dovnitř jako krásná Senta za Bludným Holanďanem. Klika zaklapne a čekárna se znovu ztiší. Dáma bez kapek v náznaku klepe o zem podpatkem.

„Mohli bychom jít radši na to kožní, tam mají do sedmi. A jde jim to tam rychleji,“ navrhne hlasitě stará paní. Manžel bezzvučně odporuje. „A ty máš něco s očima?“

Hodiny zacvakají. Dveře se nepohnou.