Alena Zemančíková: Ježek v divadle

Starý režisér si bral ježka do hlediště z téhož důvodu. Zvíře držel ovšem v náručí (na klíně by mu ježek nebyl nic platný, v tom se pohádka mýlí nebo záměrně mystifikuje).

Čtěte také

Alena Zemančíková: Dětství a stáří

V divadle tenhle režisérův zvyk znali, sedával tak s ježkem na  režijních dozorech svých inscenací, nosil  ho v tašce s pevným dnem a uměl ho vyndat a držet po stranách jeho bodlinatého tělíčka tak, že se nepopíchal. Ježka odblešil za asistence známého veterináře, který pro celou akci projevil mimořádné pochopení, neboť měl s usínáním v divadle své osobní zkušenosti.

Aplikoval ježkovi pod kůži na krku injekcí prostředek, jímž blechám znechutil ježkovu krev natolik, že svého hostitele do jedné opustily. Přiznejme, že de facto lehce ježka otrávil, ale to dělají současné protibleší obojky taky. Po dobu, kdy blechy  opouštěly ježkovu srst, byl bodlináč držen v izolaci na zahradě, doslova se stal ježkem v kleci, a byl krmen kuřecími krky a granulemi pro kočky.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Hildegarda z Vysočiny

Těmi ho režisér přikrmoval i poté, co ho z klece vypustil. Ježek se měl dobře a znal svá práva i povinnosti: když se režisér opozdil a miska na prahu byla prázdná navzdory tomu, že měsíc už dávno stál vysoko na obloze, ježek keramickou nádobu nadzvedával nosem a třískal s ní o dlažbu zápraží. Také ovšem v podvečer, když byl čas jít do divadla, vzorně stál na zápraží a nechal se vložit do tašky.

Jednou takhle šel režisér s ježkem na dozor své inscenace Brechtovy Žebrácké opery. Nebyla to moc povedená inscenace, herci nebyli dostatečně dobří zpěváci pro náročné songy Kurta Weilla. Režisér cítil výsledek jako ubohý kompromis, ale právě pro ty nedokonalosti ho odpovědnost hnala vývoj inscenace v reprízách sledovat.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Malá poštovská pohádka

Představení běželo celkem hladce až do chvíle, kdy došlo na Barbara song, herečka jako obvykle nevytáhla dvoučárkované ef (ačkoliv to není žádná zázračná výška), ježek to zaznamenal a v rozčilení svého pána a přítele  kousl do předloktí. Režisér v leknutí ježka upustil a ten okamžitě zmizel. Ani o přestávce, ani na konec ho nikdo nenašel. Zato na režisérově předloktí se šklebila docela ošklivá rána, kterou šel v rámci připomínek ukázat herečce, jež se dopustila té falešné intonace, jako argument, že její zpěv vyvolává agresi i u zcela mírumilovných tvorů.

Herečka se však výjimečně nebránila kritice protiútokem a poukázáním na špatnou dramaturgii a nedostatky režie, ale upřímně se vyděsila té rány a autoritativně prohlásila, že ježek se musí najít a oba, režisér však především, musí okamžitě do nemocnice. Ježek se, jak už víme, nenašel, i když ho hledal veškerý umělecký, technický i pomocný personál.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Ptačí sněm

Režisér tedy odešel do nemocnice sám, byl zavřen na izolaci, kde mu po šest týdnů aplikovali injekce do břicha, což je docela bolestivé. (Příhoda se odehrála dávno, dnes už se to s podezřením na vzteklinu tak nedělá.) Zamřížovaným oknem komunikoval s návštěvami podoben Mackie Messerovi, čekajícímu na popravu, a také, to si bolestně uvědomoval, ježkovi v kleci za odblešovacího procesu.

Nudil se, a když se domohl přinesení knih a psacích potřeb, začal vymýšlet koncepci své další inscenace. Co třeba něco z Osvobozeného divadla s hudbou  – ani snad nemusím říkat, čí. Ta je ale na zpívání stejně těžká jako songy Kurta Weilla.

Když se režisér vrátil z nemocnice domů, smutně pohlédl na prázdnou keramickou ježčí misku na zápraží. Ježkovi kousnutí nevyčítal, ale měl vůči němu špatné svědomí, protože byl pevně přesvědčen, že zvíře zahynulo někde v rourách divadelní vzduchotechniky.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Světový význam amatérského divadla

Doma si pustil rádio a do zvuků poledního koncertu, kde zrovna světově proslulá koloraturistka zpívala árii Královny noci, se začalo ozývat třískání misky o kamennou dlažbu zápraží. Vzal tedy krabici s granulemi pro kočky a misku nasypal plnou. Možná to byl jiný ježek, ale to mu bylo jedno. 

Ta příhoda je pravdivá  jen zčásti. Z které části, na to si každý musí přijít sám. Anebo jí prostě věřit.