Jiří Hájíček, Štěpán Kučera, Zuzana Říhová a další. Poslechněte si venkovské povídky českých spisovatelů

Jiří Hájíček: Lvíčata

„Když se naskytnou vhodné podmínky k tomu, aby se něco mohlo stát, tak se to zaručeně stane,“ říká v povídce paní Dvořáková, učitelka chemie s letitými zkušenostmi. O to hůř, když se v jednom čase na jednom místě sejde soustředění osmnáctičlenného fotbalového týmu s třídou holek ze zdrávky, které přijely do turistické ubytovny v obci Semotice na adaptační pobyt. Povídka z knihy Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku.

Jindřich Šimon Baar: Zázrak

Celá ves se zájmem pozoruje proměnu výminkáře Madleňáka. Vdovec začal zvelebovat svou chalupu. Dokonce i křížek si tam, bezbožník, pověsil. Že už by to s ním bylo tak zlé? Vždyť je ještě plný sil, tak co v tom vězí? Někteří začínají tušit, ba závidět. Jenže není zlato všechno, co se třpytí a z některých šlamastyk, do kterých se člověk sám naveze, může pomoci snad jedině zázrak (a dobrý kamarád).

Štěpán Kučera: Vítejte v Černém lese

Do zrádných rašelinišť Černého lesa prý zlé horaly lákala Rašelžínka. Mladého novináře však do Černého lesa nalákal fakt, že v obci vysoko v Jizerských horách nechodí nikdo k volbám. Bakterie a houby mají na naše volby zásadnější vliv než reklamní kampaně. I marketingoví experti a prezidenti jsou ovládaní organismy ve svých tělech. Jsou i obyvatelé Černého lesa zbaveni vlastní vůle pomocí starostova čarodějného čaje? Čekají na smrt ve svých chalupách, zatímco jim z těl rostou houby? Není vlastně svobodná vůle jen lidským výmyslem? Štěpán Kučera ve své filozoficky, ekologicky a fantaskně laděné povídce pracuje s myšlenkami biologa Merlina Sheldrakea, obsaženými v knize Propletený život. Pokračuje tak v postmoderně koncipované literární tvorbě, která je v současné české literatuře spíše ojedinělá.

Petr Mano: Pytláci, Komáři

Spisovatel a výtvarník Petr Mano nedělá rozdíl v tom, zda vypráví o lidském, nebo přírodním světě. Obojí pozoruje se stejnou ostražitostí i náruživostí. Jeho příběhy připomínají letité zkazky a legendy, i když se často odehrávají v nedávné současnosti. Genia loci jihočeských rybníků, chalup a hospod dokonale zachytil v povídkové sbírce Velká bílá tůň.

Při první povídce Pytláci můžete mimo jiné rozjímat o tom, zdali je dobrý nápad požít halucinogenní houbičky při pytlačení. Ani ve druhé povídce Komáři autor své postavy nešetří. Ostatně nešetří ani posluchače, když mračna neoblíbeného hmyzu přivolá těmito slovy:

„Poletující hejna vydávala stejný zvuk jako cirkulárka zakusující se do dřeva. Žádné osamocené zabzíknutí, žádné přejíždění smyčcem přes struny poblíž vzrostlé chrastice. Z takového „hrůzného koncertu“ by bolely uši i ctitele atonální hudby, Schönbergovy příznivce.“

Těžko říct, zda to je trest za regulací spoutanou řeku Blanici, či jen řádné rozloučení s horkým létem. Kromě komárů se v Manových povídkách v blízkosti jihočeských rybníků a řek vyskytuje i panoptikum svérázných postaviček. A je to podívaná k popukání. Přesnými črty autor portrétuje typy, které se v současné české literatuře vyskytují spíše ojediněle. Možná i proto pod hlavními tóny divoké grotesky slyšíme spodní tóny teskné melancholie.

Zuzana Říhová: Proč pro mě všichni pláčete

Podmanivá hororová variace na venkovský rituál vynášení smrtky. Povídku autorka napsala přímo pro Vltavu.

Josef Knap: Maškary na Popeleční středu

Povídka z roku 1969 se vrací do období likvidace sedláků na českém venkově. S Joskou Jakubcem se má skoncovat právě v masopustní úterý. Aby byla odvedena pozornost, zorganizuje předseda družstva lidovou veselici a průvod maškar. Z jatek přijedou pro dvě svině, na další vozy jsou naloženy věci, sedlák se ani nezmohl na odpor. Zůstal prázdný statek...

Mezi prózami, otištěnými v autorově knize povídek Čas kopřiv vydané v roce 1970, má povídka Maškary na Popeleční středu zvláštní postavení. Josef Knap o ní píše: „Dávno jsem si uvědomoval jako dluh, že v mé tvorbě chybí literární svědectví k tomu, jak prožíval český venkov své osudové období od druhé světové války. Stejně dlouho žila také myšlenka jednou se pokusit na znamení přátelství s Františkem Křelinou o společnou práci na nám blízké téma. Kdybychom byli neztratili od roku 1951 až do své rehabilitace nenahraditelná léta, mohl být napsán román. Takto vznikla aspoň povídka, esence větší skladby. Zařazujeme ji do svého díla každý v poněkud odlišné verzi, ale základní osnova zůstává stejná, doklad spřízněnosti prožitků a úkolů.“

Karel Poláček: Venkovská povídka

Povídání o sličné a všemi obletované nevěstě Bětušce, kterak otci se vzbouřila a svou si odvážně prosadila, když starého a chudého vdovce Chlebouna odmítla a mladého a fešného pana továrníka Jaroslava si za muže vzala.

Karel Poláček Venkovskou povídku napsal jako parodii na dobové mravokárné čtení pro mladé dívky a dámy, kde karikuje nejrůznější stereotypy s tímto žánrem spojené. Využívá k tomu svůj nezaměnitelný jazykový projev založený na výrazovém i situačním humoru a zesměšnění maloměšťáckého života.