Federico García Lorca: Krvavá svatba. Vášnivý příběh o věrnosti, zradě a nenaplněné lásce

15. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Federico García Lorca

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Drama potlačované lásky, která přeroste v nezvladatelný cit. Inscenaci jedné z nejslavnějších Lorcových her Krvavá svatba připravil režisér Josef Melč s Janou Hlaváčovou, Danielou Kolářovou, Jaroslavou Adamovou, Gabrielou Vránovou, Václavem Postráneckým, Janem Hartlem, Josefem Somrem, Ladislavem Frejem, Jiřím Holým a dalšími herci. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání. 

Rozhlasová úprava: Ivan Škapa, Josef Melč, Vladimír Mikeš
Osoby a obsazení: matka (Jana Hlaváčová), nevěsta (Daniela Kolářová), tchyně (Jaroslava Adamová), Leonardova žena (Gabriela Vránová), sousedka (Blažena Holišová), Juanita (Barbora Hrzánová), dívky (Jolana Maurerová, Sylva Sequensová a Elena Strupková), chór (Hana Kofránková), Leonardo (Václav Postránecký), ženich (Jan Hartl), nevěstin otec (Josef Somr), mládenec (Miroslav Masopust), svatebčan (Jiří Schwarz), dřevorubci (Jaroslav Konečný, Ladislav Frej a Jiří Holý), Luna (Bořivoj Navrátil), Smrt (Blanka Bohdanová) a služka (Věra Kubánková)
Dramaturgie: Ivan Škapa, Hynek Pekárek
Překlad: Vladimír Mikeš
Hudba: Jiří Smutný
Režie: Josef Melč
Natočeno: v roce 1990

Lorcovo poetické drama je vášnivým příběhem o věrnosti, zradě a nenaplněné lásce. Leonardo unáší v den svatby Nevěstu, svou bývalou milenku. Neohlíží se na vlastní rodinu, na letitou nenávist mezi svým a ženichovým rodem, ani na sílu tradice pomsty. A právě kvůli pomstě je jeho čin předem určen k tragickému konci.

Španělský básník a dramatik Federico García Lorca (1898–1936) pocházel ze zámožné andaluské statkářské rodiny. Studoval filozofii a práva na univerzitě v Granadě a poté krátce i v Madridu, kde se napojil na tehdejší španělskou uměleckou avantgardu. Ta byla pod silným vlivem Paříže, ať už mluvíme o surrealismu nebo dadaismu.

Václav Postránecký (18. 1. 2016, Narodní divadlo)

Do dějin dramatu se Lorca zapsal především svými tragédiemi. Příznačné jsou pro něj výrazné ženské hrdinky. Na jeho počáteční dramatiku měly velký vliv postupy loutkového divadla, velikáni španělské dramatiky Lope de Vega a Calderón de la Barca, ale je zároveň i syntézou modernistických básnických tendencí. Jeho divadelní debuty představují krátké hry loutkového typu a fraškovitých hříček, které byly vydány pod názvem Pimprlata, tragikomedie o donu Kryštofousovi a panince Rositě a ve sbírce Krátké divadelní hry. Jeho tvorba pro divadlo pokračuje divokou fraškou Čarokrásná ševcová (1930) a erotickou féerií Láska dona Perlimplína a vášnivost Belisina (1933). K jeho dramatickým vrcholům patří lidová romance Mariana Pinedová (1925), krátká hra Publikum (1933), Neprovdaná paní Rosita neboli Mluva květů (1935) a dramata Krvavá svatba (1933), Yerma (česky i  Pláňka, 1934) a Dům Bernardy Albové (1936).

Pro celou jeho tvorbu je vyměřeno pouhých osmnáct let. Po vypuknutí Francova povstání v roce 1936 byl pro své neskrývané levicově republikánské smýšlení popraven.

Lorca měl s divadlem i praktickou zkušenost. Vedl studentský soubor La Barracca. Jezdil s ním především po španělském venkově a v repertoáru dominovala domácí divadelní klasika. Jaký význam přisuzoval divadlu, dokládají jeho slova: 

Divadlo je jedním z nejúčinnějších a nejužitečnějších nástrojů k výstavbě země, je barometrem, který ukazuje její velikost nebo její úpadek. Divadlo citlivé a ve všech svých odvětvích, od tragédie až po vaudeville, dobře zaměřené, může za několik málo let změnit senzibilitu lidu; divadlo rozrušené, v němž kopyta nahrazují křídla, může zmrzačit a uspat národ.

Takto na svého přítele vzpomínal Luis Buñuel: „Federico byl oslnivý zjev s podmanivým kouzlem, se zjevně vědomým úsilím o eleganci, vždy s bezchybnou kravatou, a z jeho tmavých, jiskrných očí i z celé bytosti vyzařovala přitažlivá síla, jakýsi magnetismus, kterému nikdo neodolal. Byl synem bohatého statkáře, o dva roky starší než já. Do Madridu přišel studovat filosofii, ale z přednášek záhy zběhl, vrhnul se do víru literárního života a záhy se znal s každým a každý znal jeho. Díky setkáním, která u Federica bývala, se stal jeho internátní pokoj jedním z nejvyhledávanějších míst v Madridu. Přestože jsme jako drsný Aragónec a jemný Andalusan byli jeden druhému pravým opakem, byli jsme takřka vždy spolu. Ve styku s ním jsem se pomalu měnil, viděl jsem, jak se přede mnou otevírá nový svět, který mi Federico den za dnem otevírá.“

autoři: Martin Velíšek , Tvůrčí skupina literárně-dramatické tvorby
Spustit audio