Jan M. Heller: Kořínky trávy

Takový Orhan Pamuk o tom pěkně umí psát, když v jeho románech Turecko k nepoznání mění transformační lavina a staré typy telefonů, psací potřeby, oblečení a boty nebo další typické předměty denní potřeby, které zmizely v důsledku technologických změn, tvoří expozici v Muzeu nevinnosti, jak zní titul jeho románu z roku 2008.

Čtěte také

Jan M. Heller: Malá typologie zřícenin

To se nedá nic dělat, pokrok nezastavíš a globalizaci také ne. Jsou nicméně také procesy, které se stavějí proti ní. Nemyslím tím to, když se globální firmy chvástají, jak myslí globálně a jednají lokálně, jak říká dnes již slavný slogan ze 70. let; u nich je to velmi pravděpodobně pokrytecké mávání ctností. Myslím tím cílené deglobalizační iniciativy, které se zaměřují na místní kulturní specifika, rozdíly a potřeby.

Hlavně to poslední je důležité, protože velké mezinárodní firmy mají obrovskou moc na poli produkčním nebo obchodním, ale také kognitivním, kulturním, a dokonce politickém. Dokážou nejen řídit celé odvětví trhu, ale také ovlivňovat rozhodování, posouvat sociální normy, vytvářet umělou poptávku. Přinejmenším od devadesátek v této zemi platí, že o tom, co si chceme pořídit, už nerozhodujeme my, ale ten, kdo nám to potřebuje prodat.

Čtěte také

Jan M. Heller: Divná Bahnhofsviertel

Tam, kde globalizace fúzuje, tam se opačně směřující aktivity obracejí k detailům. Začátkem roku jsem měl příležitost dělat rozhovor s britským černošským muzikantem a fotografem Johnym Pittsem, který podnikl cestu po černošských komunitách po celé Evropě a napsal o ní knihu s názvem Afropean. Případným zájemcům doporučuji dohledat si příslušnou recenzi, ta kniha fakt stojí za pozornost, zde se jen podělím o jeden drobný postřeh: Johny Pitts často dává najevo svou slabost pro iniciativy vzniklé zdola, pro které má angličtina slovo „grassroots“, kořínky trávy.

Odpor proti některým negativním aspektům globalizace je nutnou součástí tohoto pohledu na svět, a to nejen při pohledu ze široka, jako právě u někoho, kdo cíleně hledá na cestách tu neviditelnou, přehlíženou či přímo vykořisťovanou „Evropu B“, a bude tedy asi naladěn vstřícně i vůči jiným hlediskům, než je to dominantní, rasové.

Čtěte také

Jan M. Heller: Trauma pop

Podpora lokální ekonomické výměny jde ruku v ruce se zachováváním a obnovováním kulturních specifik, třeba klubové scény, hudby, uměleckých řemesel. Samozřejmě to má dopady i do sociální a environmentální oblasti. Funguje to do té doby, než si toho velké firmy všimnou, přisají se, vyzdobí lokální trh svými vlaječkami, místa a celé čtvrti se gentrifikují a je potřeba začít zase od kořínků někde jinde.

V Neapoli vznikla začátkem našeho století iniciativa La Paranza, sdružující experty a dobrovolníky, hrdé na to, že se narodili přímo v dotyčné čtvrti. Založili družstvo s cílem převzít do své správy neapolské katakomby. Povedlo se, ovšemže za mohutné podpory zdejšího arcibiskupství; krypty a chodby byly vyčištěny, raně křesťanské i barokní fresky zrestaurovány a vše zpřístupněno veřejnosti. Do práce se zapojila i řada lidí takříkajíc „z ulice“.

Čtěte také

Jan M. Heller: Alpinismus a vojenství

Právě tady, zdá se mi, dostává heslo „myslet globálně, jednat lokálně“ úplně jiný význam. Kořínkové komunity 21. století samozřejmě jednají lokálně, s rukama ušpiněnýma od práce na velmi konkrétních projektech.

Zároveň jsou však globální, a to v tom smyslu, že lidi v nich spojuje nejen celosvětová informační síť a jeden globální jazyk, ale hlavně otevřenost vůči jinakostem a vědomí odpovědnosti za svět, která nutně začíná v péči o komunitu a prostředí kolem nás. K tomu se ale těžko dojde budováním vrstvy globalizovaných jedinců, kterým někdo prodal iluzi individuální svobody definované tím, že si všichni kupují totéž.