Tereza Horváthová: Hra na strach

Sedím na prašné cestičce mezi pámelníky a hloubím důlek. Za nehty mám špínu. Prašná půda je tvrdá, důlek musí být hluboký… Přemýšlím o tom, jak se dostat do přízně Petra Kříže, mého spolužáka, aniž bych si musela svléknout kalhotky.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Asya

Zakopu poklad – a až přijde čas, slavnostně ho vykopu před jeho zraky. Bude se na mě dívat svýma ledovýma očima a možná si budu moct sáhnout na jeho bílou kůži na krku, kde těsně pod povrchem tepe maličká žilka.

Na lavičku vedle křoví, těsně u mého keře, si sedá muž v bílém obleku. Ztuhnu. Sleduju ho přes houští… Bojím se ho, jako všech těch zvláštních starých lidí, kteří si sedají na lavičku sami. Rychle zakopu jednu skleněnku a bílý průsvitný kámen, drahokam, který jsem ukradla z tátovy poličky vzácností. Důlek je těsně u keře, počítám první druhý třetí, abych si ho zapamatovala, a plížím se pryč.

Běžím za dětmi, do tmavého houští za prolézačkami, kam bych se sama nikdy neodvážila. Mluvíme o tom muži. Víme o něm, že unáší děti a že se s ním za žádnou cenu nesmíme dát do řeči. Myslíme si, že v tašce, ze které vytahuje rohlíky pro holuby, nosí nůž, kterým své oběti rozčtvrtí. Jeden po druhém kolem něj chodíme, obcházíme Čtvereček.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Propriété privée

Střídáme se o zelenou koloběžku. Obcházíme, objíždíme. Někdo jde pomalu, loudá se a zkouší nahlédnout do tašky. Čas od času se do ní ponoří bílá masitá ruka s tenkými nehty a vytáhne na kostičky nakrájený rohlík. Ti statečnější se zastaví a čekají, jestli je neosloví. Renatě minule nabídl bonbon z plechovky Lesní směs, ale ona si ho nevzala, protože věděla, že je otrávený.

Holubi se nás nebojí a zobají mu drobky pod nohama. Muž má kulatou tvář a zpocené čelo. Občas si ho otře. A nás si vůbec nevšímá. Když kolem něj projdeme, zrychlíme a letíme za ostatními, abychom jim vyprávěli, co jsme viděli. Někdo dokonce viděl topůrko sekerky, ale nevěříme mu, sekera je moc velká. Když se zvedne, běžíme za ním a stopujeme ho, schováváme se za auta, do vchodů a dáváme si znamení.

Čtěte také

Tereza Horváthová: O psech a lidech

Díváme se na zvonek, na který – jak se nám zdálo – zvonil. Jmenuje se Červeňák. To je jako krev… Víme už, kdo je Krvavé koleno, jdeme si na něj hrát na sežehlý trávník pod bystu Bezruče, i za ním je křoví a tajný vstup do sklepa, kam se chodí pro okurky nebo marmelády, pro vyprané podprsenky a bombarďáky.

Bojíme se… Bojíme se, že do křoví jednou přijde Červeňák, který nás odnese do svého bytu v Lužické ulici. Kde spíš? Ptá se matka… Na lidských kostech. Čím se přikrýváš? Lidskou kůží. Co máš pod hlavou? Lidské vlasy. Co máš v levé kapse? Vidličku. Co máš v pravé kapse. Nůž… Čím se živíš? Lidským masem. A kdy si pro nás přijdeš?

Čtěte také

Tereza Horváthová: Návštěvy

Nechci hrát matku. Nikdy bych svoje děti do sklepa neposlala, a tak ji nikdy nehraju. Vždycky jsem jen jedno z nebohých dětí, které si pan Červeňák dá k večeři.

Běžím domů, je pozdě, už se setmělo, v mezipatře zavřu oči a jdu poslepu, kdybych nešla, viděl by mě fízl, dvanáct paní Bylinská, třináct Mulačovi, dvanáct, už jsem tady… Letím na záchod, buší mi srdce, zamknu se, vytáhnu smeták, zapřu ho o dveře a čekám, až se na něm shromáždí můj lid, miniaturní lidé, kterým vyprávím o krutém panu Červeňákovi. Ubezpečují mne, že se mi nemůže nic stát, když na ně nebudu zapomínat. Nesmím zapomenout vytáhnout most, tedy smeták, aby mohli vyjít ven a ukrást nůž panu Červeňákovi do Lužické ulice…

Čtěte také

Tereza Horváthová: Mireček

Moje hry a fantazie jsou skoro všechny hrůzyplné a zlověstné, ale chci je hrát pořád dokola. Pravidla jsou pevně daná a nesmím je porušit, aby se rovnováha světa nezřítila. Ostatní hry, u kterých se tolik nevymýšlí, ani stolní hry, při kterých se ukazuje, že jsem netrpělivá a neumím prohrávat, mě nebaví, smrtelně se nudím a neustále se při nich s bratrem hádám.

Když jsem doma sama, omotávám pokoj červenou vlnou, dělám obrovskou pavučinu, kterou se pak prodírám, a představuju si, že se prodírám džunglí nebo ležím a zpívám nekonečné písně… Jednou, může mi být šest nebo sedm, si uvědomím, že mě někdo poslouchá za dveřmi, procitnu z nevědomosti hry a už nikdy od té doby žádnou píseň nesložím… Moje hra je magie, je to tajemství, hrůza, kolektivní podvědomí v praxi a trochu šílenství, které v jednu chvíli, právě když si ji uvědomím, zmizí.

Ten důlek nikdy znovu nenajdu a poklad je navždy ztracený. Nebo čeká, až ho někdo za sto let objeví…  Bílý průsvitný drahokam, nejspíš diamant, který si táta uložil do svých vzácností.