Tereza Horváthová: Propriété privée

Vysoko v kopci, v piniovém lese, koupil rozsáhlý pozemek, kde si nechal postavit jednoduchou jižanskou vilu s plochou střechou a založil pod ní zahradu. Téměř do sta let pracoval v ateliéru otevřeném do pinety, osazoval zahradu stromy a keři a skládal z nich dokonalou harmonii různých odstínů zeleni.

Čtěte také

Tereza Horváthová: O psech a lidech

Jako osmdesátiletý začal zahradu zalidňovat dojemnými sochami žen, mramorovými objekty, a ještě později kamennými tvářemi na podstavcích. Picassovské hlavy střeží jako kordon pohanských bůžků tajemství skleněných ampulek, o které občas zakopnu na zahradě a tlustých fasciklů Médecine végétale, kde se jistě skrývají přírodní recepty na dlouhověkost. Když Gilbert v roce 2011 zemřel, vilu zdědila jeho dcera, která ji velkoryse poskytla k literárním rezidencím. Jezdí se sem už pátým rokem, a tak jsem se tu ocitla i já. V kopci nad Ciotat na jaře roku 2025.

Prozřetelný pan Deroze koupil opravdu obrovské pozemky: vilu obklopuje les. Ve velké části z něj vlastníma rukama vybudoval malé domy, které v šedesátých letech začaly sloužit jako denní stacionář a učňovské středisko pro děti s handicapem. Funguje dodnes. Za posledních padesát let tu jinak všude kolem vyrostly vily a letní sídla. Staré farmy v kopcích se proměnily v rezidence a prašné cesty v asfaltky, které většinou končí vysokými kovovými vraty a cedulí Proprieté privée: soukromý pozemek.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Návštěvy

Co je za všemi těmi vraty, nikdo neví. Příměstská krajina plná nádherných kamenných zídek, trsů šalvějí, levandule, trnitých keřů, popínavých slézů a vonných pinií je nepropustná, do nedalekých hor se musí hodinovou oklikou, i když cesta k nim by bez těch zabarikádovaných cest trvala jen chvíli. Od města nás dělí předměstská kaše složená z mizerných obchoďáků, Mac Donaldu, kde se po večerech schází místní mládež a několika rezidenčních čtvrtí.

K moři a podivuhodným zátokám calanques je to ale blízko.  Za půl hodiny ostré chůze nebo pár minut autobusem jste v přístavu, který se na přelomu století proměnil z industriálního městečka v turistickou Marinu... Městečko za ní se naštěstí mění pomaleji, něco starého v něm zůstává, pár hipsterů udržuje při životě sympatické podniky, předměstí jsou chytře postavená a plná rodin a když si člověk odmyslí turismus a automobilismus, vlastně to tu je docela fajn, až na tu nepropustnou krajinu a anonymní sousedství. Tak nějak přemítám o La Ciotat, když se za vilou z lesa začnou valit oblaka kouře. Je 17. května 17:00 hodin a právě se zvedá mistrál...

Čtěte také

Tereza Horváthová: Hněv a pohádky

Vrhnu se do lesa: je suchý, i když včera vydatně pršelo, dnes to na něm není vidět. Prodírám se křovím a nízkými cesmínami až tam, kde zídky oddělují sousední pozemky. Za plotem plane oheň a nikde nikdo. Neznámý soused na nepřístupném pozemku s cedulkou proprieté privée nechal vyhaslou hromadu listí a nepočítal s tím, že se zvedne vítr. Plamenů přibývá. Nejdřív jen pokřikuji a pak obcházím okolní domy, ale všichni jen krčí rameny. Nevíme, neznáme...

U bílé vily, kterou vídám z okna kuchyně, je několik klecí plných pávů, holubů a králíků a pár rokujících mužů a žen, kteří si ten dům nejspíš koupili z výdělku z cirkusu nebo řídí mafiánský podnik... Neporadíme vám, přistěhovali jsme se před měsícem. Dál cesta nevede. Volám ředitele stacionáře, právě řídí... Možná přijedou hasiči... Paní Deroze po telefonu láteří.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Telefony

Když uběhne další čtvrthodina a kouř se dál valí, proderu se znovu trním a hložím: oheň pořád hoří, hromada uhlíků je obrovská a větrné vyhlídky nejisté. Nakonec netrpělivě přelezu plot, projdu se nezákonně po cizích pozemcích: dokonce i po vypuštěném bazénu a záhonu růží a za vydatného povzbuzování uklízeček ze stacionáře, nové majitelky vedlejšího domku, která vypadá jak karikatura zestárlé a zbytnělé hippie a dvaceti kýblů vody to místo hasičů, co se nemají kudy dostat, uhasím.

Druhý den, a od té doby každý další, mě tu všichni zdraví. Soused, co se k němu nesmí dávat odpadky, Laurent, který bydlí ve stanu a místo stavby domu prožívá smutek z rozvodu, mladí za zdí... Dokonce přijde i majitel ohně v lacláčích. Rozloučíme se přátelsky...

Čtěte také

Tereza Horváthová: Nerokouros

Ještě dlouho mám nohy podrápané trním a přemýšlím nad tím, že nebýt ohňů a jiných živelných katastrof, ta část lidstva, která si potrpí na propriétée privé nikdy ze svých ulit nevyleze. Můj dům, moje auto, můj hrad a nikdo jiný mě nezajímá. Evropa umírá na samotu a na té naší postkomunistické propustné krajině, ve které na nás ještě pořád za každým rohem nečíhá plot, je evidentně něco dobrého...