Tereza Horváthová: O psech a lidech

Noc ze včerejška na dnešek byla studená a Běla šmejdila kolem zdí, freneticky četla zprávy svých soukmenovců, přátel i nepřátel, jako obvykle se protáhla pod mříží s výhrůžným nápisem: tento prostor je monitorován kamerou, na ošklivý dvůr vydlážděný betonem. Světlo na čip se rozsvítilo a ozářilo brčálově zelený dům a pak zase zhaslo a dvůr se ponořil do tmy.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Jablůňka

Běla jako vždycky zmizela, vypařila se, jako by u toho nemožně opraveného domu na betonovém plácku byl nějaký tajný vchod, kterým vchází na občasnou návštěvu. Zdrží se jen chvíli, i když pokud psí život násobíme sedmi, možná jsou ty dvě minuty, kdy na ni marně volám, ve skutečnosti návštěva na čtvrthodinku. Sedí si tam v nějakém psím doupátku s místním psím revolucionářem na křesílku, popíjí lahodný nápoj a spřádají plány na obnovu svobodného psího světa.

Jsou místa, kde pak Běla zanechává vzkazy psané vlastní močí, zprávy jsou dlouhé a trvá to v psím čase někdy i téměř hodinu, než je napíše... I v těch místech opředených psími zprávami jsou totiž tajné vchody, které se někdy otevírají a psi do nich mizí... Ta úvaha, co bych ráda vyhodila, byla o návštěvách a já teď zvažuji, místo co bych ji přepsala, jak těžké je pro psy přivázané na vodítku nebo doprovázené svými pány zajít si jen tak na návštěvu nebo se vůbec potkat.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Mireček

Někteří rezignovali, kráčejí s hlavou svěšenou vedle svých páníčků a občas zhltnou nějakou mlsku, kterou je jim dáno najevo, že jsou navždy zkroceni a ujařmeni. A oni jsou, protože se z nich nekonečným genetickým křížením stali buď podivní, různě pokřivení, vzadu nebo vepředu splácnutí, zakrslí nebo přerostlí, slintající a někdy dokonce ustrašení tvorové, kteří doprovázejí své přecivilizované pány, nebo naopak freneticky veselí společníci té části lidstva, které si ze života dělá nikdy nekončící program a pořád dává příkazy, někde běhá nebo se jinak pohybuje a hází klacky.

Občas jsou zase odsouzeni k věčnému hlídání a běhání kolem plotů, nebo jsou drženi na dlouhých tlustých vodítkách a pak užíváni k agresivním hrám, nebo dělají společníky dětem nebo lidem, kteří jsou doma příliš často samy...

Čtěte také

Tereza Horváthová: Hněv a pohádky

Ano jistě, občas se řízeně potkávají na speciálních pláccích a prostorách, které jim lidstvo přidělilo, kde se řízeně očuchávají a hrají si spolu, zatímco si jejich pánové vyměňují zdvořilostní fráze... A pak existují výjimky podobné naší Bělce, která anarchisticky odmítá chodit na vodítku, vzkazy pro své soukmenovce píše zásadně ve stojce, žije si svůj paralelní život na tom našem dost nezávislý, a dělá permanentní revoluci na tajných místech, která nemohu vypátrat....

I když se pravidelně jednou za desetiletí někdo ze světových umělců snaží prokázat, že psi ve skutečnosti domestikovali lidstvo, je smutnou pravdou, že jsou psi velice osamělí a na návštěvu za svým druhem nechodí.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Návštěvy

Jak by mě mohlo nenapadnout, že i my jsme poslední dobou podobně ujařmení a osamělí jako naši psi. Chodíme na vodítku práce a povinností, jsme domestikovaní diktovanými představami o tom, jak by náš život měl vypadat a jak bychom měli my sami vypadat, stejně jako naši psi získáváme z éteru miliardy esemesek a zpráv, a žijeme už jen pobíháním mezi informacemi nebo na přidělených pláccích.

Měli bychom se nad sebou zamyslet a vyvolit si pár tajných míst, kde bychom odložili ty šílené civilizační otěže, a stali se sami sebou a pokusili se zorganizovat plán na obnovu svobodného lidského světa. Však my už se s těmi psy nějak domluvíme. Ten první text jsem nevyhodila, takže tuto úvahu považujte za dodatek k tomu, co jste slyšeli před měsícem.