Tereza Horváthová: Asya
Paralelní děje některých mých cest kopírují potřeštěný životní rytmus, do kterého se občas propadám… Všechno se to děje samo, nemám na to nejmenší vliv, obhajuju se sama před sebou, když pozoruju, co všechno se může stát v jednom dni, dokonce v jednu hodinu na letišti v Nice.
To, že se musím vrátit zpátky do Marseille, místo abych letěla zpátky do Čech, protože moje peněženka zůstala ležet na mramorové podlaze vily, ve které jsem strávila měsíc na rezidenci, by se dalo nazvat roztržitostí. To, že v jeden čas odlétají dvě letadla do Prahy ze dvou různých terminálů, je hororová zápletka s komickým průběhem, ze kterého mi navždy zbyde obraz opuštěného Juraje, který jako kamzík skáče přes magické letištní zábrany.
Čtěte také
To, že u toho všeho byla Asya se svými čtyřmi vnoučaty a dcerou Linou a snažila se mi během několika hodin čekání v nepravém terminálu vyplnit podrobnostmi svého příběhu o hledání nového domova, to už je moc, říká Juraj, když mi volá. Když jsem nepřijela, náš osmiletý syn se smutkem začal plazit po zemi.
Anděla spí v hlubokém kočárku a je nádherná: už teď má protáhlý úzký nos a temně hnědé kulaté oči a bujnou kštici stejně jako její matka Lina. Jsou jí čtyři měsíce a málem se narodila v autě. Spala v něm celá rodina: zubařka Lina, její tři děti a Linina matka Asya, kterou znám už víc než dvacet let. Z Německa, kde před dvěma lety požádaly o azyl, odjely vlakem, nikdo je nekontroloval, protože měly jen malé příruční batůžky, jako by jely na výlet a evropské oblečení.
Rodina teď bydlí asi hodinu cesty od Nice, v horském městečku ve státním bytě, který jim poskytla francouzská vláda, když ji požádaly o azyl. Francie země zaslíbená, o které kdysi básnili Asyiny rodiče herci v dagestánské metropoli, se jim zdála jako lepší místo pro život. Chybělo jim moře a horko. Německé uprchlické lágry jsou přecpané lidmi a šance na důstojný život pro ruskojazyčnou zubařku a matku tří dětí a jejich babičku je tam mizivá.
Čtěte také
Když dojely do Nice, nevěděly, co mají dělat, tak si sedly na lavičku na pláži a občas zašly do kavárny dát si kávu a umýt se. Po pár dnech si jich všiml nějaký muž a půjčil jim auto na přespávání. Ten den, co to udělal, poprvé a naposledy pršelo. V autě přespávaly dva měsíce, dokud jim nedošly peníze.
V kavárně už je znali. Číšník jim odkládal zbylé croissanty ze snídaní. Dětem vyrostly vlasy, slepily se mořskou vodou a někde chytily vši. Úplně se to hemžilo, postavili si na nich velkoměsto. Musela jsem s v kavárně půjčit nůžky a ostříhat je, říká Asya a kouří u toho dlouhou cigaretu. Dvacátou? Po dvou měsících jim majitel auta a jeho žena Anděla pronajali hotelový pokoj. Bylo to jako v ráji. Po dalším měsíci jim přidělili byt v horách, kde se narodila Andělka.
Před 20 lety mi Asya přišla pomáhat s domácností… 45, čerstvě rozvedená. Dceru Linu, studentku, nechala doma s babičkou. Vypomáhala v domácnostech, tvrdě pracovala, aby si vydělala na živobytí.
Čtěte také
Linu do Čech nepustili, ale ona v to pořád doufala. Našla si českého ženicha a projednou měla štěstí: dostala trvalý pobyt, založila úklidovou firmu a chtěla dceru dostat do Čech. Zkoušeli všechno, ale marně. Když Lina dostudovala a začala rodit děti, odjela za ní Asya zpátky do Dagestánu. Básnila o bytě s výhledem na moře a vnucích, kteří z nich konečně udělají rodinu. Rodina je v Dagestánu všechno, když ji nemáš, jako bys nebyl.
Na malém pozemku u moře, který vlastnily, si postavily boudičku a prodávaly pirohy. Lina zároveň i pracovala, měla dobré místo, auto, dvě děti… Dařilo se jim. Když Putin vpadl na Ukrajinu, věci dostaly rychlý spád. Moc nepřemýšlely. Bály se. Když nemáš velkou rodinu, nemáš konexe, když nemáš konexe a jseš dagestánský medik, můžou tě poslat do války. Asya chtěla zpátky do Čech, ale Lina tam pobyt nedostane.
Někdo jim řekl, že v Německu dostanou azyl: prodaly byt, auto, a šly. Okradli je už převaděči z Černé hory cestou do Chorvatska. V Chorvatsku pobyly pár dní: Asya s českým trvalým pobytem se stala na pár hodin bezdomovkyní. Pak přijela na měsíc za námi. Ten měsíc strávila telefonováním se svou dcerou a svými vnuky, kteří skončili v táboře u Mnichova.
Čtěte také
Teď po dvou letech obě stojí v Nice na letišti, obklopené dětmi a čekají se mnou na autobus, který má dvě hodiny zpoždění. Nejstarší Karim je autista, obchází nás pořád dokola s hlavou zabořenou v telefonu, občas si stoupne a kývá se ze strany na stranu. Terezka mě drží za ruku. Dany se nudí. Proud Asyina vyprávění občas přeruší hluboký, hrdelní hlas Liny, neustále si ze sebe navzájem utahují… Žijí ze dne na den, z hodiny na hodinu, z naděje k naději, od jazyka k jazyku.
Můj potřeštěný životní rytmus vedle jejich života vypadá jako nudná procházka růžovým sadem, jako maloměstská idyla… Nezbývá než věřit, že paralelní děje našich životů se zase na chvíli spojí. A že pro ně dokážu udělat víc, než jen poslouchat jejich příběh při čekání na zpožděný autobus v Nice.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
